Pár úvodních kapitol z knihy Štika Majdalenka a duhový míč
22.5.2024 • Rybářský rozcestník.cz
Tuto krásně ilustrovanou knihu pro děti napsal Jan Opatřil. A co v ní najdete? Štika Majdalenka je rošťák. Kouše do všeho, co se hýbe, a zodpovědně se připravuje na osamocený život vodního dravce. Jednoho dne však její maminku uloví rybář. Majdalenka zůstane sama a zatouží po kamarádech. Jak ale získat přátele, když máte špičaté zuby a každý se vás bojí? Majdalenka se vydává na cestu rybníkem a zjišťuje, že k získání kamarádů bude muset změnit sama sebe. Je ale vůbec možné, aby se dravá štika skamarádila se svou kořistí? Co bude jíst? A jakou roli v celém příběhu sehraje duhový míč? Pohádka o štice Majdalence vás zahřeje u srdce. A díky nádherným ilustracím budete mít pocit, jako byste se vy sami ocitli pod hladinou. Pokud máte rádi přírodu, ryby a šťastné konce, je tato kniha přesně pro vás.
Když ti někdo čte…
Také máš rád, když ti někdo čte? Může to být tatínek s maminkou, babička s dědečkem nebo třeba paní učitelka poté, co tě s kamarády odvedla na sluncem zalitou školní zahradu.
Jen si to představ. Ležíš na trávě nebo měkké dece, za sebou kmen stromu a posloucháš slova, která se k tobě nesou vzduchem. Máš zavřené oči a za nimi ti pomalu ožívají obrázky, které byly ještě před pár okamžiky jen písmenky napsanými v knížce.
Když ti někdo čte, nemusíš dělat nic. Jen tiše ležet a poslouchat. Poslouchat příběh, který je někdy veselý, někdy smutný, ale vždy určený právě a jenom tobě.
A tak si teď udělej pohodlí a v klidu se zaposlouchej do příběhu, který jsem prožila v jednom malém rybníku.
COŽE? Ptáš se. V rybníku?
Ano, můj milý malý kamaráde. Já totiž nejsem zakletá princezna, ani Popelka, která v šatech z oříšku spěchá na královský ples.
Jsem ŠTIKA!
Já, Majdalenka
Jsem štika a jmenuji se Majdalenka. Tedy zatím jsem spíš štička. Ne delší než pravítko. Pravá a VELKÁ štika je má maminka. Té se každý bojí, neboť je samý sval a z tlamy jí čouhají dlouhé špičaté zuby. Já mám zatím jen malé zoubky, ale zase jsem hbitá a mrštná jako šíp.
My štiky jsme královny vod. Máme maskovací zelenou barvu kůže a výrazné žluté pruhy. Většinu času nehybně číháme poblíž břehu a pak náhle vyrazíme k útoku. Pochutnáváme si na všech rybách, ale nejčastěji na bělicích. To jsou takové malé potvůrky, co plavou v hejnech a třpytí se jako ozdoby na vánočním stromečku. Moje maminka je zdatný lovec. Sežere každý den jednu bělici k snídani, druhou k obědu a třetí k večeři. A já tyhle upištěné stříbrné jednohubky vždycky aspoň pořádně proženu!
Jelikož jsem ještě malá, plavu zatím s maminkou. Ale jednoho dne se budu muset osamostatnit. My štiky jsme totiž dravci „samotáři“. Podobně jako třeba pavouci. Stejným samotářem je prý i náš starý rodinný přítel sumec Jonáš. Ale ten žije až na druhé straně rybníka a já ho ještě neviděla.
Jak už jsem řekla, jsem pěkné kvítko. Ženu se za vším, co se třpytí. A právě proto se maminka bojí, abych se nestala úlovkem rybáře, jediného tvora, který loví nás.
Avšak jeden takový rybář se nakonec objevil.
Maminka a rybář
Stalo se to jednoho teplého letního rána. Maminka zrovna číhala na čerstvou snídaňovou bělici, když kolem ní proletělo něco rychlého a třpytivého. Maminka na tu lákavou věc zaútočila a vtom se jí v tlamě zasekl háček.
„POMÓC! Pomozte mi!“ volala zoufale, zatímco ji rybář táhl ke břehu. Ohlédla jsem se na ryby opodál, ale ty jen mlčky přihlížely. Zdálo se, že moji maminku vůbec neslyší. Vyrazila jsem tedy k nim a se slzami v očích je začala přemlouvat: „Pomozte jí přece! Je to má maminka!“ Ale ryby stály jako sochy. Některé dokonce odplouvaly a přitom si něco spokojeně šeptaly.
Vrátila jsem se zpět k mamince. „Majdalenko!“ sípala ke mně udýchaně. „Poplav za Jonášem! On se o tebe postará. Slyšíš? Plav za Jonášem!“ Pak se kolem ní objevil podběrák a moje maminka navždy zmizela nad hladinou.
Bělice si házejí s míčem
Plakala jsem celou noc. Poprvé v životě jsem byla sama. A i když jsem věděla, že ze mě vyroste dravec samotář, představa života vodního pavouka se mi vůbec nelíbila. I proto jsem ráno zbytečně neotálela a vyrazila za sumcem Jonášem.
Jonáše jsem nikdy neviděla. Věděla jsem jen, že je to náš starý rodinný přítel a že žije kdesi na druhé straně rybníka. Abych zahnala smutek, začala jsem se poohlížet po něčem k snědku.
Ach, jak ráda bych ulovila svou první bělici!
Zanedlouho jsem skutečně spatřila hejno malých stříbrných rybek. Stály v kruhu a házely si s míčem. Nahrbila jsem hřbet a nenápadně se k nim začala přibližovat. Jenže ty potvory opatrné si mě všimly a vystartovaly pryč.
ZATRACENĚ!
Chvíli jsem sledovala bahno, které bělice rozvířily, když vtom jsem si všimla míče. Byl modro-červeno-žlutý a vypadal vesele jako duha. Vzala jsem ho do svých prsních ploutví a na krátký okamžik jsem zatoužila mít někoho, s kým bych si mohla házet.
Rozzuřilo mě to. Pomyslela jsem si: Když si nemůžu házet já, tak nikdo! Vycenila jsem své bílé zoubky a míč bělicím prokousla.
Pokousaný trávožrout
Navečer jsem připlula k místu, které porůstala vysoká vodní tráva. Mezi jejími listy jsem zahlédla rybu. Podobala se kaprům, jen byla štíhlejší a měla špičatou hřbetní ploutev. Nenápadně jsem se k ní zezadu přikradla a pak ji kousla do ocasu!
„AU!“ vyjekl ten hubeňour a cukl sebou jako pes, kterého štípla blecha.
„Co se plašíš!“ smála jsem se. „Vždyť jsem jen malá štička! Plavu za rodinným přítelem sumcem Jonášem. Nevíš, kde bych ho našla?“
„Nevím,“ zakňourala ta ryba a stále s obavami sledovala mé zuby. „A-ale jestli mě ještě jednou kousneš, řeknu to mým kamarádům!“
„Ty jeden žalobníčku. Co jsi vůbec zač?“
„Jmenuji se Matýsek a jsem amur. Vyrušila jsi mě od oběda,“ vyčetla mi ta protáhlá zmenšenina kapra a ukázala na vodní trávu.
„Jak to chutná?“ podivila jsem se.
„Jako vodní tráva. My amuři ji milujeme. Jen máme velký problém ji utrhnout,“ dodal Matýsek a bezmocně zatahal za jeden zvlášť silný list.
„Hm, to já mám zase problém ulovit bělici.“
Mezi listy se náhle objevili další amuři. „Kliď se odtud, dravče, nebo tě vyneseme v zubech!“
„Vždyť žádné zuby nemáte,“ chichotala jsem se jim. „Vy jedni TRÁVOŽROUTI!“ dodala jsem posměšně. Jenže amuři vypadali opravdu naštvaně a já už je nechtěla dál dráždit.
Utábořila jsem se za nedalekým kamenem a strávila noc o samotě…
Knihu si můžete koupit a dočíst. Více informací najdete zde:
Jan Opatřil (37)
Píše dětské knihy ze světa ryb. Sám si je také ilustruje, nyní převážně technikou akvarelu. Je sportovním rybářem, vystudoval fakultu rybářství a ochrany vod v Českých Budějovicích. Napsal pětidílnou sérii o kapříku Metlíkovi a další čtyři samostatné knihy, například o štice Majdalence či pstroužkovi Vikouškovi. Jeho zatím posledním vydaným titulem je letošní novinka s názvem Lín Vendelín šéfkuchařem. Některé jeho dětské knihy vyšly i v angličtině nebo v audioverzi. Se svými besedami objíždí školy a školky napříč republikou.
Zdroj: https://www.idnes.cz/
