Rybářský rozcestník

Rejnok

Rejnoci (Batoidea) jsou nadřád příčnoústých paryb, zahrnující přes 500 druhů zařazených ve 13 čeledích. Jako rejnoci se také označují zástupci řádu Rajiformes, tedy praví rejnoci. Všichni jsou blízce příbuzní žralokům.

Rejnok na bílém podkladě

Rozpoznávací znaky

Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo. Zašpičatělý okraj prsních ploutví tvoří křídla, ocas některých druhů je protažen v bičíkovitý výběžek. Na spodní straně těla je 5 žeberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Avšak ne všichni rejnoci mají takovou stavbu těla, výjimku tvoří pilouni a zástupci čeledě pilohřbetkovití.

Výskyt

Piloun obecný (Pristis pectinatus) žije v tropických mořích, nejraději poblíž ústí vekých řek (Mekong, Zambezi), do nichž často vplouvá. Rejnok ostnatý (Raja clavata) se vyskytuje poměrně řídce v západní části Baltského moře, častěji u břehů Afriky, v Jaderském a Černém moři. Rejnok paprskový (Raja radiata) žije v Atlantiku, a to jak na severoevropském, tak i na americkém pobřeží. Trnucha obecná (Trygon pastinaca) žije při březích Evropy a Afriky. V Severním moři je řídká, častější je ve Středozemním, v Jaderském a v Černém moři. Rejnok skvrnitý (Bathyraja maculata) se vyskytuje v Atlantském oceánu, a to od jižního pásma polárního kruhu až po jižní Afriku. Sporadicky se objevuje také v jihozápadním Indickém oceánu. Podél evropského pobřeží obývá Severní moře, západní části Baltského moře, celé Středomoří a západní oblasti Černého moře.

Obecně

Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo, což jim umožňuje splynout se dnem, číhat na kořist a ukrýt se před dravci. Některé druhy (parejnok elektrický, rejnok ostnatý) jsou schopny vydávat silné elektrické výboje – jejich elektroplaxy fungují jako fyziologický elektrický zdroj.

Jiné druhy jsou vybaveny jedovým ostnem. Jejich párové ploutve srůstají a tvoří lem těla, hřbetní ocasní ploutve zakrňují.

Rejnoci jsou dobří plavci, mnoho z nich je ale přizpůsobeno životu na dně. Jsou to noční živočichové, den tráví zahrabaní v písku. Potravu si hledají u dna. Parejnok elektrický používá k lovu elektrické výboje, piloun rypcem rozrývá dno a plaší drobné živočichy.

Většina rejnoků žije na mořském dně, existují ale i sladkovodní druhy. Žijí v pobřežních vodách po celém světě, některé druhy jsou hlubinné, manty žijí na otevřeném moři.

Někteří zástupci rejnoků:

Piloun obecný (Pristis pectinatus)

Tento rejnok z čeledi „Pilounovití“ žije v tropických mořích, nejraději poblíž ústí vekých řek (Mekong, Zambezi), do nichž často vplouvá. Dorůstá délky až 6 metrů. Většinou se zdržuje u dna, ale přichází i k hladině. Živí se bezobratlými živočichy a drobnými rybkami. Délka pily nepřesahuje délky dvou metů, přičemž tvoří třetinu celkové délky ryby.

Rejnok ostnatý (Raja clavata)

Ryba, která se vyskytuje poměrně řídce v západní části Baltského moře, častěji u břehů Afriky, v Jaderském a Černém moři. Tělo všech zástupců je ploché, deskovité, tvaru kosočtverce. Zdržuje se na mělkých místech, ale lze ho nalézt i v hlubinách do čtyřset metrů. Rejnok ostnatý se živí rybami a korýši, jeho játra obsahují hojně tuku.

Rejnok paprskový (Raja radiata)

Žije v Atlantiku, a to jak na severoevropském, tak i na americkém pobřeží. Největší exempláře dorůstají délky 1 m, obyčejně však 62 cm. Živí se rybami a je loven tralovými sítěmi a na šňůry s háčky.

Trnucha obecná (Trygon pastinaca)

Je živorodý druh s holým tělem patřící do čeledi „Trnuchovití“. Samice jsou vždy větší než samci (dosahují nejvíce 22 kg, samci však pouze 13 kg). Trnucha obecná žije při březích Evropy a Afriky. V Severním moři je řídká, častější je ve Středozemním, v Jaderském a v Černém moři. Maso trnuchy obecné je poživatelné, tuk z něho se blíží kvalitou tuku tresčímu. Hromadně se loví v Černém moři.

Rejnok skvrnitý (Bathyraja maculata)

Tento rejnok se vyskytuje v Atlantském oceánu, a to od jižního pásma polárního kruhu až po jižní Afriku. Sporadicky se objevuje také v jihozápadním Indickém oceánu. Podél evropského pobřeží obývá Severní moře, západní části Baltského moře, celé Středomoří a západní oblasti Černého moře. Tento druh upřednostňuje písčité a bahnité mořské dno a zdržuje se jak v mělkých vodách, tak v úsecích do hloubky zhruba 300 m. Hlavní oblastí výlovu je v severní Evropě a Středozemním moři.

Kuchyňské zpracování rejnoků:

Z kulinářského hlediska jsou jednotlivé druhy rejnoků plně rovnocené. Rejnok má bílé maso s nízkým obsahem tuku. Je zdrojem omega 3-mastných kyselin, které se při konzumaci dostávají do našeho těla a pozitivně ovlivňují nervovou soustavu, působí proti zánětům. Velkou výhodou je snadná stravitelnost masa, obsahuje vitamíny A, B, D. Pokud se rozhodneme připravit si rejnoka doma, pak nejlépe chutná s ovocnou šťávou, jemně okořeněný.

Velmi oblíbená jsou také křídla rejnoků. Tato křídla zbavená kůže a chrupavek, by se při teplné úpravě neměla vystavovat příliš vysoké teplotě, aby zůstala uchována jejich chuť. Nejvhodnějším způsobem úpravy je dušení nebo pošírování, přičemž je délka vaření od 15 do 20 minut zcela postačující i při velkých křídlech. Rejnočí křídla se také hodí ke smažení, nesmí se však smažit při příliš vysoké teplotě. Nejlepší je zlehka je osmažit na másle, které ještě podtrhne jemné aroma této speciality.

Zdroj: Světem zvířat IV. – Ryby, obojživelníci, plazi

Způsob lovu

Loví se na vláčenou na kousky rybího masa. Ale lze ho chytit i na položenou ze břehu.

Nejčtenější články

Chytáme na boilies – úplné začátky – návazce a montáže

Chytání na různě velké a barevné kuličky již není ani u nás v Česku žádnou novinkou. Touto asi nejúspěšnější metodou pro lov kaprovitých ryb, cíleně pak hlavně velkých kaprů, propadlo mnoho českých rybářů. A není divu! Nejen, že se často na nastražené boilie nechá přemluvit velký kapr, ale například i amur a další karprovité ryby. Nabídnutým boilie pak někdy nepohrdne ani sumec. V tomto článku pro rybářské elévy, nebo pro ty, co to chtějí teprve s boilies kuličkami poprvé zkusit, si povíme a ukážeme, jak navázat montáže a nabídnout boilies rybám.

Chytat dravce na živou či mrtvou rybičku nebo jen na umělé nástrahy? Je lov na živou nástrahu přežitek?

V daleké minulosti to měli sportovní rybáři jednoduché, většinou chytali dravce na přirozenou nástrahu a to buď živou, nebo mrtvou, jinou volbu neměli. Časem se začali pro lov některých dravých ryb využívat i nástrahy umělé, což umožnil rozkvět sportovního rybolovu ruku v ruce s technickým vývojem, ten totiž dovolil výrobcům vláčecích nástrah nahradit dřevo umělými hmotami a dalšími materiály, z kterých se dnes vyrábí dokonalé napodobeniny rybek, ale i jiných vodních živočichů. Nejmodernější „měkké“ umělé nástrahy, které vznikly v USA, se velice rychle rozšířili jak do Evropy, tak i do Skandinávie. V severských zemích se tak s nastraženou živou rybkou již dnes téměř nesetkáte. V některých státech je pak chytání na živou nástrahu zakázané úplně!

Chytání sumců s montáží s podvodním splávkem

Bydlím v kraji, kde všichni co chytají sumce, chytají je tzv. „na trhačku“, tedy pomocí kačeny, ale i bez ní, sestavy uvázané buď na bójce nebo větvi pomocí trhacího vlasce. Tato metoda je velmi účinná předemvším v létě, o prázdninách, ale má dvě úskalí. Funguje hůře na velkých hloubkách a také bez lodi ji nelze použít. Jak tedy lovit sumce, pokud nemáte loď nebo jste u vody s opravdu velkou hloubkou? Je to jednoduché, chytejte sumce pomocí podvodního splávku!

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Další informace Rozumím