Už jsem zažil u vody kdejaká zvláštní setkání, ale tento zážitek s „taťkou“ kosem si tedy opravdu nemohu nechat pro sebe. 🙂 Stalo se to poměrně nedávno na mé jednodenní rybářské výpravě na Rozkoši…
Přijel jsem k vodě pozdě odpoledne, až kolem 16:00, bylo pěkně zataženo, předpověď byla jasná, bude pršet na 100%! Ale to je na úhoře ten správný čas, jen vydržet až do nočních hodin, pak snad nějaký na pěkně tučnou žížalku zabere. A tak jsem kromě standardní výbavy k vodě přinesl i velký deštník. Ne že bych se deště bál, ale když hodně prší, není nad útulné místečko pod deštníkem. 🙂
Sotva jsem nahodil usadil jsem se pěkně pod něj a pustil se do svačiny, dvou obložených krajíců chleba a kafíčka z termosky. Jak si tak debužíruji, začal si to kolem mě poskakovat kosák, tak blízko, jako bych tam ani nebyl. Bylo jasné, že je na rybáře zvyklý. Najednou koukám, tak metr ode mě začal tahat žížalu, ale jakou, takového malého hada! 🙂 Ano, trochu přeháním, ale žížala byla opravdu moc pěkná, taková akorát na úhoře. Kosák tu potvůrku tahal snad 20 sekund, prostě byl to boj kdo z koho. Najednou žížala povolila, kosák pustil její přední část a zkušeně popadl zobákem její konec, co byl ještě v díře, ten vytáhl a tak žížalu přepral. Říkal jsem si v duchu: „Šikovný kos, ta žížala by se mě hodila na háček, je tak akorát.“ K mámu údivu kos na mě otočil hlavu, chvíli se koukal, jako by o něčem uvažoval, pak žížalu pustil a odskákal kousek dál ode mě. Tentokrát na hlas jsem pravil: „Díky brachu, to je moc pěkná žížalka, tu si rád nechám a později nahodím na úhoře.“
Chtěl jsem se kosákovi nějak odvděčit a tak jsem mu hodil kousek rohlíku. Po chvíli k němu přiskákal, jednou do něj klovl a očividně mu moc nechutnal. A tak jsem směrem k němu hodil menší kouličku zakrmovací směsi, co jsem měl nachystanou v kyblíku na ryby. Tak to jo! Ta mu tedy jela. První část s chutí spořádal, zbytek nabral do zobáku a odletěl kousek za keř, kde hulákalo asi jeho potomstvo. Za chvíli opět přiletěl a tak jsem mu hodil další menší hrst zakrmovací směsi, pěkně slepené v nevábnou, ale konzistentní hmotu. Hned se do ní pustil, opět část zdlábnul a část odnes domů. Po chvíli prak přilétla kosice, předpokládám, že jeho ženuška. 🙂 Ta se s chutí pustila do rohlíku a nepřestala, dokud ho celý nespořádala. Pak odletěla asi zpět na hnízdo.
Tak jsem si seděl v tom mém křesílku a uvažoval o tom, co se to vlastně stalo. Bylo to tak neuvěřitelné, že mě kos nechal tu žížalu. A jak se pustil do toho rybího krmení. Ale tento příběh má ještě pokračování! Kos se kolem mě a mých prutů motal ještě další hodinu, občas jsem mu opět přilepšil nějakou tou dobrotou, což nezůstalo nepovšimnuto. K mému krmení přilétl další kosák. Tak to se vůbec nelíbilo tomu prvnímu. Začala mela. Pěkně se kluci pustili do sebe, ale i když ten můj první byl menší, po chvíli toho drzouna, dalšího kosa odehnal.
Můj kámoš kos mě dělal společnost až do setmění, pak ho vystřídalo pár netopýrů, kteří se ale moc kamarádsky nechovali, věčně mě naráželi do šňůr a vytvářeli falešné záběry. A jak to tak bývá, ryba ten večer nepřišla ani na darovanou žížalku. Přesto jsem si to ten večer hodně užil a povím vám, že takového okřídleného parťáka vždycky rád u vody pohostím.
Poznámka pod čarou:
To foto se žížalkou není moje, je z fotobanky, protože akce kosa se žížalou se mě nepovedla nafotit. Ale ostatní fotografie jsou opravdu toho mého kosa, kosice a jejich souseda!