Kanada – Lov jeseterů na řece Fraser
17.12.2018 • Rybářský rozcestník.cz
Druhá část vyprávění o jedné výpravě do Kanady, do části Britské Kolumbie…. Měli jsme tam objednaný dvoudenní lov bílého jesetera. Je to jedna z největších ryb, která se chytá ve sladké vodě. V Kanadě jsou chráněné a jejich lov je možný pouze s rybářským průvodcem. Cena lodi na jeden den pro pět lidí vyšla na 800 dolarů. Bílý jeseter se dorůstá pěti metrů a váhy až 800 kg. V tomto veletoku jich je 43 000 očipovaných. Tak jsme doufali, že si také nějakého pohladíme.
Řeka Fraser byla obrovská, vody teklo málo. Táhlo v ní spoustu Pinků a Kingové, na které tam jezdili domorodci a indiáni. Zkusili jsme chytit pár hrbatých Pinků, opět nám to šlo výborně. Asi dobrá návnada.
Ráno v sedm jsme očekávali našeho průvodce. Na poslední chvíli díky poruše povolali náhradníka v důchodu. Přijel starší pán se starou lodí. Už na první pohled vypadal jako prima chlap. Loď byla turbínová a motor silný, pětilitrový osmiválec.
Náš průvodce nás odvezl asi 3 km proti proudu na jeho místo. Echolotem našel jesetery a poté zakotvil. Nahodil čtyři pruty, dva na jikry v punčoše a ostatní na filety z lososa. První záběr přišel do deseti minut. Byly to takové malé drbanečky jak od cejnů. První na řadě byl Milan, chytil na rozcvičení jesetera 148 cm. I tak malá ryba v proudu řeky vyváděla psí kusy.
Pokračovali jsme sto osmdesátkou. Tak velké ryby se ještě berou na nosítka do lodi. Tam se ověří, zda má čip a ryba se přeměří. Na délku do klínu ocasu a obvod za hlavou, údaje se zapisují do knihy. Když nemá čip, tak se jí aplikuje. První dvě ryby byly bez čipu. Třetí jeseter měl 190 cm. Hodně záběrů jsme promeškali a pár se jich vyháčkovalo. Taky jsme několikrát přetrhli pletenku na 150 kg. Ondřej byl na řadě a zasekl ponorku, po dvaceti minutách boje to předal Honzovi. Honza, náš nejsilnější bojovník, mu věnoval třicet minut a dotáhl ho docela k lodi. Poslední zdolání bylo na mě. U lodi jsme ho přepíchli, měl to už na krajíčku a zamířili na mělčinu. Ryby této velikosti se už nezvedají do lodě. Na mělčině se přeměřil a očipoval. Měl krásných 260 cm a asi 120 kg. Všichni jsme byli spokojení. Měli jsme výborného průvodce a asi i trochu štěstí.
Po vylodění na břeh byl Tonda zvědavý, jak jsme dopadli. Když jsme mu to řekli, moc nám nevěřil. Tím jsme si potvrdili naši úspěšnost. Druhý den jsem se necítil dobře, všechno mě bolelo a bylo to znát při zdolávání jeseterů. Prostě to nešlo. Ještě, že mi kamarádi pomáhali. Trošku jsme se polepšili a vytáhli jsme jich pět. Jenom jeden šel do lodě, ostatní museli na břeh. Čtyři byli přes dva metry, ale včerejší kousek nepřekonali. Spokojenost a únava převládala a to nás ještě čekal přesun do Vancouveru.
Nechtěli jsme riskovat, že dopoledne nestihneme letadlo. Cestou nám náš průvodce zastavil u aquaparku, nutně jsme potřebovali sprchu. Nechtěli jsme, aby letuškám smradem slzely oči. Po teplé sprše a celkové očistě jsme si připadali zase jako lidé. Jen Tonda s Ajkou začali smrdět. Poslední noc v Kanadě jsme strávili na parkovišti nedaleko letiště. Letadla tam lítala opravdu nízko. Kousek od nás bylo čínské bistro, takže jsme i měli kam zajít na záchod.
Letadlo jsme stihli v pohodě. Po dvou hodinách byl přestup v Edmontonu. Tam jsme nafasovali větší letadlo a vyrazili do Amsterdamu. V letadle nám společnost dělalo asi devadesát Indů. Štípaly nás oči a začalo nám být líto utracených dolarů v aquaparku. Nakonec holandské letušky pustily do klimatizace lesní vůni, takže to v letadle vonělo jak hovno v lese. Po příletu do Amsterdamu jsme měli 6,5 hodin času.
To nás rozdělilo na dvě skupiny. Kluci chtěli vyrazit do víru velkoměsta a já s Milanem jsme zůstali na letišti. Došli jsme si v klidu na záchod, zavolali manželkám a nakoupili holandské sýry. Potom jsme zabrali dvě místa v místním baru a pustili se do piva. Hrála muzika a bylo tam příjemně. Čas docela ubíhal. Zatímco jsme se dobře bavili, naši kamarádi měli také o zábavu postaráno. Kluci opustili letiště, před halou si zapálili a zjistili, že autobus do města stojí 900 Kč. Tak si zašli na oběd a vrátili se zpátky. To však neuniklo holandským celníkům, kteří jim udělali důkladnou prohlídku. Ještě dnes kluci vzpomínají na jejich mrštné prsty. Let do Prahy už byla brnkačka. Jako třešnička na dortu byla při příletu do Prahy ztráta Milanova kufru, ve kterém měl zamrazené lososí filety. Nakonec to ale dobře dopadlo, dostal odškodné a kufr mu dopravili domů včas. Byl to krásný zájezd, na který budeme dlouho vzpomínat. Doufám, že jsme tam nebyli naposledy…..
Autor: Jiří Bílek
První část vyprávění najdete zde: Kanada – 16 dní v Britské Kolumbii uprostřed divočiny
