Horor na rybách, aneb jak jsme od vody volali 158

Bylo pochmurno, plno mraků, občas mírně sprchlo, začátek května, prostě ideální čas na úhoře. Kamarád Roman mě zavolal, zda vyrazíme na naše oblíbené místo na úhoře. Proč ne, žížaly jsem měl v zásobě, auto naložené rybařinou, práci hotovou, tak hurá na ryby.

K vodě jsem přijel chvíli před setměním. Kamarád Roman už chytal. Ovšem byl nějaký nesvůj. Měl totiž poměrně hlučného souseda, který seděl nějakých sto metrů od našeho oblíbeného místa. Napřed jsem si myslel, že jde také o rybáře, ale po chvíli mě Roman vysvětlil, že ne, že jde o nějakého podivína, který tam sedí ve špinavých šortkách a krátkém tričku, bosí a jen si mumlá a povídá sám ze sebou a občas i dost nahlas. Vzhledem k tomu, že nás nijak neobtěžoval, kromě těch občasných výkřiků, přestali jsem ho řešit a věnovali jsem se rybám. Nahodil jsem, přišla tma a postupně začala strašidelná noc.

Měsíc nesvítil, jen občas. Byly mraky, čas od času i prudce fouklo. Bylo hodně po desáté, když jsem postávali u prutů a čekali na případný záběr. Naráz ze stráně za auty něco vyběhlo, s dupáním a velkou rychlostí se to prohnalo kolem nás a šup do vody. Byl to placák jako hrom a pak hrobové ticho. Naplno jsme rozsvítili čelovky a svítili do vody hledaje, co že to tam skočilo. Já si nejprve myslel, že to náš divný soused dostal chuť na koupel i když byla dost zima, ale podle stínu a velikosti to spíše vypadalo na nějaké zvíře. Co nás ale opravdu překvapilo, že pak nastalo hrobové ticho. Žádné plácání ve vodě či jiný pohyb, prostě po té potvoře se zatáhla voda a dál byl naprostý klid. Jen šustili stromy ve větru a opodál pokřikoval náš soused nesrozumitelnou hatmatilkou.

Kdybych tam byl sám, asi bych měl i dost strach, ale s parťákem to byla spíše prča. No, když po další půlhodině se zvedl vítr, začali skřípat stromy jak se třeli o sebe, být sám, asi bych sbalil pruty, nasedl do auta a ujel. Ten den byl les za námi opravdu hodně strašidelný a k tomu zvláštní chování souseda a to zvíře, nebo co to bylo, no prostě podivná noc.

Celé to ale mělo pokračování. Nějakou dobu jsem s kamarádem diskutovali, jak moc je náš soused divný, zda je jen opilý, nebo snad zfetovaný, nebo je prostě nemocný s hlavou. Mluvil totiž dvěma hlasy, někdy dost nesrozumitelně, občas vydával divné výkřiky. Byl jen v kraťasích, bez bot, v krátkém tričku, přitom teplota na mobilu nám ukazovala teplotu kolem 10 °C. Zavolat nějakou pomoc či nezavolat? Nechtěli jsem být za blbečky, kdyby přijela policie a on byl jen opilý. Seděl na mezi, něco si brebentil, ale jinak se zdál neškodný. Kdyby byl dobře oblečený, ani by nás nijak více nezajímal. Ale takto, co v té situaci vlastně dělat?

Jakmile skočil do vody, bylo vše rozhodnuté. Naštěstí v místě, kde se ráchal, byla mělčina a tak pokud se nevydá dále od břehu, neměl by se začít topit. Zavolal jsem policii, s operátorem jsme se domluvili, že na hlídku počkáme na hlavní cestě, což byl asi kilometr od místa, kde jsme seděli. Policie tam byla za chvíli. Zatím, co Roman jel s policisty na místo, já čekal na hasiče. Ti přijeli po chvíli také a tak jsem otočil auto a jeli jsme ke keři, kde se ten šílenec koupal vřískaje nesrozumitelná slova.

Ovšem už nebyl na původním místě, kde skočil do vody, ale o pár metrů dál, zamotaný do větví nad vodou, pod ním slušná hloubka… situace byla fakt dost vážná. Koukala mu jen hlava a jedna ruka, zbytek těla měl pod vodou. Naštěstí hasiči spolu s policií věděli co dělat. Po menší přípravě začalo vytahování človíčka z vody. Mohlo by se zdát, že bude rád, ale opak byl pravdou. Křečovitě se držel větví, ztuhlý zimou, stále něco pokřikoval, na výzvy policie ani hasičů nereagoval. Dokonce se bránil, když ho chlapi začali tahat z vody. Bylo jich na něj několik i tak nějakou dobu trvalo, než ho vyprostili z větví a dostali na strmý břeh na cestu. Celou dobu přitom kopal nohama a mlátil rukama, ječel a vůbec to záchranářům neulehčoval. Jakmile byl na suchu, začala práce chlapů ze sanitky. My zatím předali své iniciály policii a mohli jsme odjet domů.

Povím vám, že takové rybaření není nic pro mě. Byl to fakt horor a být slabší povaha, asi bych si jednu chvíli i udělal do kalhot. Ještě, že jsme na to byli dva parťáci. I kamarád Roman byl mírně vykolejený, ale nakonec jsme se loučili se smíchem, Tak zase někdy na rybách kamaráde! Rozjeli jsme se domů s pocitem, že chlapík měl štěstí, že jsme tam ten den byli, jinak nevím, jak dlouho by v té ledové vodě vydržel. Ven by se sám rozhodně nedostal.

Text: Jiří Langer, foto: pixabay.com