Historie rybníkářství v Čechách

Existuje více teorií, kde se kapr vůbec vzal. Asi jedna z nejpravděpodobnějších je ta, že Římané na kapra narazili při svých výpravách na středním toku Dunaje a to už v prvním století před Kristem. Kapra pak dopravovali do Říma tzv. Jantarovou cestou, což byl obchodní cesta spojující pobřeží Baltu a středozemního moře, kde už tehdy byly vytvořeny nádrže a rybníčky na přechovávání živých ryb. A právě v těchto rybnících asi došlo k samovolnému vytírání ryb a jejich rozmnožování, což nezůstalo bez povšimnutí lidí. Byl to už jen krůček k cílenému chovu kaprů.

V době rozrůstání se církve a jejich klášterů po celé současné Evropě se při výstavbě sídel mnichů myslelo i na důležitost vody, která nejen že poháněla vodní mlýny, kde mniši mleli obilí, ale také ji využívali i jinak. K chovu ryb v rybnících u klášterů, chytře postavených v údolí u toku řeka a potoků. Hlavně v době půstu byly totiž ryby jedna z mála možností, čím se duchovní mohli nasytit.
Právě díky mnichům byly na našem území vybudovány první rybníky. Asi první byl na našem území vybudován rybník Opatský v roce 1263, který vlastnil klášter Žďár nad Sázavou. Mezi prvními vznikl také rybník Hančov u kláštera Nepomuckého. Ano, postupně byly budovány další a další rybníky, tehdy většinou patřící nějakému klášteru.

Další velký rozvoj rybnikářství proběhl v době lucemburské, především za vlády Karla IV. Tehdy se projektům a budování rybníků věnovali královští správci. K těm největším patří dnešní Máchovo jezero, které ale bylo původně rybníkem. Hráz vybudoval bezdězský purkrabí Tista. Tehdy se v rybnících téměř výhradně chovali pouze kapři.

Trvalo ještě chvíli, než se rybníkáři naučili chovat kapry třístupňovou metodou, tedy podle stáří ryb. První stupeň byl rybník třecí, na potěr, pak se budovaly výtažníky sloužící k chovu násady a nakonec rybníky, kde se chovala dospělá tržní ryba.

Největší rozmach rybníkářství u nás proběhl v době po husitských válkách. Ve zpustošené zemi bylo mnoho míst, kde se dalo vybudovat vodní dílo poměrně rychle, bez větších investic a hlavně s poměrně málo lidmi. Chov a vývoz ryb do zahraničí se tehdy stal obživou pro mnoho lidí. Kapr se dovážel především do německých zemí, například do Linze, Norinberku, Drážďan či Míšně.
V době největší slávy bylo na našem území téměř 70 tisíc rybníků! Tehdy asi nejslavnější rybník byl vybudován díky Vilému z Rožumberka. Ano byl to rybník Rožumberk dostavěný v roce 1589. Byl to asi poslední velký rybník vybudovaná na našem území. Pak to již šlo s rybníkářstvím v Čechách poměrně z kopce. V Rudolfínské době začal upadat, díky několika faktorům, tehdejší tradiční obchod a tak i prodej ryb. Proběhla také šílená „Třicetiletá válka“, která také budování a rozvoji rybníkářství neprospěla, ba naopak. A tak téměř na dvě století nastal velký útlum hospodaření na rybnících na našem území.

V období baroka se využívali jen vybudované rybníky, některé se za honbou po orné půdě dokonce vysušovali a tak v této době začaly mizet i větší rybníky a to téměř po celém našem území.

Za starých časů se ryby prodávaly bezprostředně po výlovu, rozvážely se v lejtách, obrovských ležatých sudech o objemu asi 4 hl. Kapři byli přepravováni i na velké vzdálenosti, například z jižních Čech přes Šumavu do Rakouska a Bavorska, někdy i do Itálie. Čeští rybáři byli pověstní i dopravou ryb na vorech, za dobrého stavu vody se plavili s rybím nákladem přes Prahu až do Německa. Zahraniční poptávka po našich rybách dokazuje, jak byl český kapr vysoce ceněn, přesto že to tedy nebylo jídlo běžně finančně dostupné pro vesnické obyvatelstvo, a to ani o Vánocích.

Až v devatenáctém století se začalo postupně rybníkářství zase dařit. Díky budování kolejí a parním strojům se mohly ryby převážet poměrně rychle i na větší vzdálenosti. Největší odbytiště tehdy byla Vídeň a u nás město Praha.

Dalším průšvihem v dějinách rybníkářství v Čechách byla 1. světová válka. Ztráta některých odbytišť a také diktatura cen vládních úředníků nechala zkrachovat nejedno rybniční hospodářství. Další průšvih byla pozemková reforma, díky které některé větší rybníky přecházely do vlastnictví státu. A tak vznikl Státní podnik s názvem Ústřední ředitelství státních lesů a statků, pod které spadalo i Státní rybnikářství. Naštěstí zkušení zaměstnanci přešli od soukromých vlastníků do tohoto státního podniku a tak chov ryb nebyl nijak zásadně ohrožen.

Zato druhá světová válka cíleně rybníkářství u nás poškodila. Tehdy Němci na našem území devastovali rybníky ve velkém, konzumovali generační ryby. Také v tuto dobu bylo do našich zemí zavlečeno několik rybích nemocí, které se zde dříve neobjevovali. Jmenujme například infekční vodnatelnost ryb.

Po konci války proběhla revize pozemkové reformy, kdy se do rukou státu dostalo skoro 22 tisíc rybníků o rozloze téměř 41 tisíc ha. Nástup komunismu pak paradoxně právě rybnikářství přálo. Komunisté chtěli dostat ryby na stůl jako běžnou surovinu a také vývoz ryb byl pro ně velice důležitý. A tak i když rybníkářství v Čechách bylo zásadně poznamenáno oběma válkami, v době totality patřilo mezi jedno z odvětví, které velice prospívalo.

Další zásadní změny proběhly až po revoluci po roce 1989. Díky kuponové privatizaci a restitucím se opět část rybníků dostala do soukromých rukou. V roce 1991 Rybníkářské sdružení ČR, které nyní sdružuje více jak sedm desítek členů. Mezi ně patří například rybářské svazy, rybářské školy, výzkum … Produkce ryb v Česku je v současnosti někde kolem 20 tisíc tun ročně.