Štikozubec obecný (Hejk)

Rozpoznávací znaky

Hejk patří k treskovitým rybám, avšak nemá pro tuto čeleď typický masitý vousek na bradě. Spodní čelist je lehce vystouplá a řitní ploutev je velmi dlouhá. Typickou pro tuto dravou rybu je černá barva ústní a žaberní dutiny stejně jako nápadně zašpičatělá hlava.

Výskyt

Štikozubci žijí především v jižním Atlantickém oceánu a ve Středozemním moři. Další populace se nacházejí u břehů Argentiny, Jižní Afriky, Severní Ameriky a v jižním Pacifiku. Hejk se ve dne zdržuje při dně, v noci se naopak vydává ke hladině volných vod, kde loví sledě, šproty, ančovičky, sardinky a makrely.

Obecně

Štikozubec obecný patří do řádu hrdloploutvých, i přesto, že postrádají vousky, typický charakteristický znak zástupců tohoto řádu. Na světě se vyskytuje 13 různých druhů štikozubce. Jsou typickými predátory a živí se makrelami, šproty, sledi a sardinkami.

Mohou dorůst do maximální délky 1,5 metru a váhy až 15 kilogramů. Běžný štikozubec ovšem měří kolem jednoho metru a váží přibližně 10 kilogramů. Štikozubec má protáhlé tělo s charakteristicky špičatou hlavou. Přední hřbetní ploutev je velmi krátká, zadní hřbetní a řitní ploutev jsou celkem dlouhé. Tělo štikozubce se leskne v odstínech stříbrné a šedé, pokud jej pozorujeme ve vodě, zatímco celá ústa a oblast v okolí čelisti jsou černé.

Kuchyňské zpracování:

Bílé maso štikozubce se vyznačuje nízkým obsahem tuku, lahodnou chutí a jemností. V Německu se hlavně používá v oblasti mražených výrobků, kde je dále zpracováván do dalších produktů, například rybích prstů.

Atlas mořských rybV jižních zemích se štikozubec často prodává v sušené formě, podobně jako sušená, nasolená treska a v této úpravě ho jistě stojí za to ochutnat. Jeho maso je univerzální a vhodné pro použití do různých rybích pokrmů.

Zdroj: www.nordsee.com

Způsob lovu

Pilkrování v hloubkách (až 150 metrů) na kousky rybího masa či na menší celé rybky. Nejlepší je maso makrel nebo kelerů. Návazec, monofil 0,90 a více, prut na sumce nebo mořské ryby, 1000 g!