Houbovci (Porifera)

Rozpoznávací znaky

Houbovci žijí přisedle, často tvoří kolonie, které jsou prakticky nepohyblivé a připomínají více rostliny než živočichy. Houbovci nemají vytvořeny tkáně ani orgány a jejich buňky se vyznačují značným stupněm autonomie. Vakovité tělo je tvořeno dvěma vrstvami buněk, které jsou obdobou ektodermu a entodermu, mezi nimiž se nachází rosolovitá hmota mezoglea. Povrch hub je poset póry, jimiž živočich nasává vodu, která pak odchází větším otvorem v horní části. Z hlediska získávání potravy jsou houby mikrofágové neboli filtrátoři s intracelulárním trávením. Základem tělní stavby houbovců je váček resp. pohárek, který má různě složité vnitřní dutiny fylogeneticky odvozené zprohýbáním stěny houby. Nejjednodušší je askonový typ s jednoduchou dutinou, složitější je sykonový typ s vchlípeninami uvnitř základní dutiny a nejsložitější je leukonový typ s dutinou, která je rozdělena do mnoha komůrek propojených kanálky.

Výskyt

Jedná se pouze o vodní živočichy, z nichž většina žijew ve slané, tedy mořské vodě. V moři se vyskytují od hloubek 1000 m až k přílivové čáře a to po celém světě. V Česku se vyskytuje asi 6 druhů, které žijí pouze v čisté vodě.

Obecně

Z houbovců k nejznámějším vyskytujícím se v našich vodách patří houba rybniční (Spongilla lacustris) a houba říční (Ephydatia fluviatilis). Obě typicky smrdí, jako bahno. Jinak jde převážně o mořské živočichy, ve slané vodě jich žije nejvíce druhů.

Většina hub jsou hermafrodité. Jejich rozmnožování je nepohlavní i pohlavní. U sladkovodních druhů dochází ke vnitřnímu pučení (gemulaci), kdy archeocyty ve speciálním obalu o velikosti špendlíkové hlavičky po zániku mateřského organismu přečkávají ve stavu anabiózy a extrémní odolnosti nepříznivé podmínky (zimní mrazy, vyschnutí) a později, až se podmínky zlepší, z nich vzniká nová kolonie.