Mlok skvrnitý (Salamandra slamandra)

Rozpoznávací znaky

Mlok je jednoduše poznatelný tvor. Má na sobě nepravidelně tvarované žluté, či oranžovým skvrny, které slouží na zastrašení potencionálního nepřítele. Tyto skvrny mnohdy přecházející ve dva na hřbetě splývající pruhy, které jsou na lesklé černé kůži velmi zřetelné. Hlavu má mlok širokou, shora částečně zploštělou. Mločí trup je válcovitě protažen, přechází v ocas, který je u kořene zřetelně zesílený a na konci tupě zakončený. Dospělí jedinci dorůstají délky kolem 20 centimetrů. Kromě velkých vystouplých očí na hlavě jsou patrné příušní žlázy. Jde o párové zduřeniny, které vyměšují jedovatou látku (samandarin). Světlé, žluté nebo oranžové, zbarvení má mlok vždy právě na těchto parotidách, dále na horním očním víčku a na končetinách. Samčí a samičí zbarvení se nijak výrazně neliší. Samci mívají delší a štíhlejší končetiny. U kořene ocasu mají zduřelý kloakální vak.

Výskyt

Kromě Evropy mloka skvrnitého najdeme také v jihozápadní Africe a je také nejrozšířenějším zástupcem mlokovitých v celé západní Asii. V Česku tohoto mloka najdeme ve všech pásmech.

Obecně

Mlok skvrnitý je obojživelník s převažující noční aktivitou. Ve dne a za suchého počasí se schovává pod kořeny či kůrou stromů, pod pařezy, zdržuje se také v norách hlodavců nebo ve skalních štěrbinách, či na jiném podobném místě. Ve dne mloka tedy většinou nepotkáme, snad jen po dešti, kdy vylízá z úkrytu a hledá si potravu. Aktivní je od konce března až do října, někdy i do listopadu, záleží na tom, jak brzy se ochladí. Mrazy nemá rád, proto se přes zimu se ukrývá ve větších skupinkách pod zemí, například v jeskyních, štolách apod.

Obvykle se mlok skvrnitý zabydluje ve vlhkých listnatých a smíšených lesích, zejména v bučinách. Obývá místa u vody, u potoků, či studánek, kam každoročně naklade i snůšku vajec.

Na hlavě má mlok umístěné příušní žlázy. Jde o párové zduřeniny, které vyměšují jedovatou látku – samandarin. Tento jed není pro člověka nikterak nebezpečný, nedostane-li se např. do očí, kde může způsobit silné pálení, ale pro drobnou kořist, či pro případného nepřítele z řady menších živočichů, může být samandarin i smrtelný. Vyvolává totiž silné svalové křeče a navyšuje činnost krevního oběhu celého těla, čímž znesnadňuje dýchání. Kvůli této obranné pomůcce, kterou si během evoluce vytvořil tak nemá takřka žádného přirozeného nepřítele. Takže hlavním nepřítelem mloků je, jak to tak bývá, člověk.

Mloci se živí hlavně suchozemskými bezobratlými. Rád si pochutná na žížalách, pavoucích, stonožkách, slimácích, ale i na drobném hmyzu.

Většinou až čtvrtým rokem života mločí jedinci pohlavně dospívají. Páření u mloků probíhá během léta. Vlastní akt rozmnožování probíhá tak, že sameček přenáší samičku na zádech, cestou naklade na zem spermie v podobě váčku. Samička ho sebere do svého kloakálního otvoru, kde následně probíhá vývoj oplozených vajíček. Během března a dubna následujícího roku, nebo také až dalšího roku je klade do vody v podobě vyvinutých larev ve vaječných obalech. Samička naklade přibližně 40 larev ročně. Larvy se pak vyvíjí až do listopadu téhož roku, nebo do jara roku následujícího.

Vývojové stádium – larvy

Larvy mloků mají až 6 cm velké hlavy s tělíčkem zbarveným do hněda, černo-hněda s mramorováním. Za hlavou, po stranách, mají vnější keříčkovité žábry. Zřetelné jsou oba páry končetin. Ploutevní lem se táhne od ocasu až na hřbet. Na rozdíl od larev čolků je ukončen asi v polovině trupu. Čolci jej mají až k ramennímu kloubu.  Jinak larvy jsou masožravé, ve svém okolí loví rybí potěr, drobné korýše a členovce. Také se běžně požírají navzájem, jsou to tedy kanibalové.

Text: George, Rybářský rozcestník.cz, foto: fotky-foto.cz a pixabay.com