Legenda rybích labužníků – ježdík obecný

V Šimáčkově slovníku z roku 1909 se píše: Ježdík, lidově švec, ševčík, nebo vozrán (ve staročeštině vozrán nadávka usmrkanec), je malá okounovitá ryba, největší bývá 16 až 24 cm. Náleží k nejchutnějším rybám a zvlášť malý je oblíbený, netřeba malé kůstky vybírati, nýbrž možno je rozkousati. Zejména k smažení se takový hodí, ku kterémuž účelu se nekuchá, nýbrž střevo střívko jen konečníkem se vyháčkuje, na jaře kdy je plný jiker a mlíčí je nejchutnější. Na podzim kdy je prázdný se kuchá… Dusí se na másle se smetanou, a omáčka se koření pažitkou muškátovým oříškem, nebo se peče moukou obalený na másle. Vaří se rovněž ve vodě se zeleninou a upravuje pak s citronovou omáčkou a zvlášť chutná je polévka z celých ježdíků s celerem a petrželí vařená.

Polévka z ježdíků byla velmi oblíbená a uvádí ji i ve své kuchařce Jindřich Vaňha – Rybí kuchyně v roce 1941, kde ji doporučuje připravit rovněž z okounů, hrouzků, či plotiček. Na internetu je mnoho receptů na tuto proslulou polévku, originál z roku 1941 zní takto bez uvedení gramáže, ve starých kuchařkách se někde neuváděly: Do hrnce dáme vodu, sůl, celer, kořen petržele, cibuli a rybky. Vaříme, až se rybky rozvaří a fond (rybí vývar) zavaříme moukou rozdělanou ve smetaně a přidáme 10 dkg másla, pepř usekanou petrželku a konečně kousky masa, které jsme pečlivě vykostili. Polévka vypadá zajímavě a bude jistě velmi chutná, když se o ní hovoří dodnes mezi rybáři a objevuje se na internetu i v tištěných rybích kuchařkách.

Brehmův život zvířat Ryby obojživelníci, plazy 1929 uvádí, že v Rusku se loví ježdíci v jezerech do sítí s malými oky zvláště za léta, v některých jezerech je lov výhodnější v zimě, rovněž maso i polévka z ježdíků považovaná za delikatesu a ve Finsku se z něj získává ježdíkový kaviár. Brehm se zmiňuje i o ježdíku žlutém – Gymnocephalus schraetser, který žije v Dunaji a jeho přítocích.

Poznávací znaky ježdíka žlutého štíhlé tělo z boků zploštělé a relativně nižší než u ježdíka obecného, hlava je nápadně protažená do délky, z pohledu ze strany trojúhelniková, hřbet a temeno hlavy jsou zelenavé, boky citronové až měděně žluté. Po bocích se táhnou 3 – 4 podélné, někdy přerušované šedočerné až černé pruhy, ježdík obecný má na bocích šedočerné pigmentové skvrny. Ježdík žlutý se vyskytuje vzácně v Dyji a Moravě a patří mezi zvlášť chráněné živočichy. Ježdík obecný žije v hejnech často složených z jedinců různě velkých. Ve dne se zdržuje u dna, jen za soumraku se přibližuje ke břehu za potravou ke břehu. Objevuje se dolních tocích řek, průtočných rybnících, jezerech, přehradních nádržích. Preferuje písčité, hlinito – písčité dno, méně často, méně často kamenito – štěrkovité dno. Silnějším proudům v řece se vyhýbá, je poměrně náročný na obsah kyslíku ve vodě.

Je to typický bentofág živícím faunou vodního dna. V mládí loví zooplankton, bentické korýše, larvy hmyzu. V dospělosti loví larvy pakomárů, měkkýše, potravu přijímá po celý rok. Nejsnadněji se loví do čeřínku, ale není ho problém ulovit s jemnějším náčiním na plavanou i položenou. Zejména se osvědčili hnojáčci a bílí červi. Ježdíci jsou hltaví a berou velmi podobně jako malí okouni, menší živočišné nástrahy jsou pro ně pochoutkou.

Dnešní rybáře zajímá ježdík spíše jako nástražní rybka na lov dravců a polévku si můžeme připravit z okouna říčního, který patří do stejné čeledi okounovitých ryb a jeho maso je také považováno za delikatesu, o čemž svědčí jeho úbytek a několik let je hájený od 1. ledna do 15. června a byla stanovená i jeho lovná míra 20 cm a denní úlovek 4 kusy.

Polévku z okounů, podobné té z ježdíků, si můžete uvařit podle tohoto receptu: Polévka z okounů…

Text D.M., foto: D.M. a Rybářský rozcestník.cz