Kanada – 16 dní v Britské Kolumbii uprostřed divočiny

Milan sehnal letenky na 6. 10. 2017. Let z Prahy do Vancouveru, s přestupem v Paříži. Cesta domů byla s přestupem v Edmontonu a Amsterdamu. Letenky byly za slušnou cenu 15 600 Kč. Návrat jsme měli naplánovaný na 22. 10. 2017. Čekalo nás tak 16 dní v Britské Kolumbii uprostřed divočiny.

Ve Vancouveru nás před odletovou halou vyzvedl Tonda. Přibrzdil s obytným vozem a my jsme do něho naskákali. Přivítali jsme se s ním i jeho Ajkou, oba vrtěli radostí ocáskem. U Ajky to bylo vidět líp, je to jeho čubička teriér.

Tonda byl překvapen, co táhneme krámů. Oznámil nám, že hoří sever a tak jsme se rozhodnuli pro ostrov Vancouver. Vyrazili jsme napříč městem k přístavu. Venku bylo dusno, teplo a zataženo, díky kouři z požárů. Nalodili jsme se na trajekt a pluli na ostrov. Při nakládce jsem se schoval na hajzlík, takže Tonda ušetřil několik dolarů.

Cesta byla klidná a uvítal nás ostrov, kde svítilo sluníčko. První zastávku jsme si udělali v BC LIQUOR STORE, kde jsme koupili nějaké pivčo. Dále jsme se zastavili v rybářském obchodu, zaplatili jsme si povolenky a doplnili nástrahy. Potom nás náš průvodce zavezl do kempu k moři, kde jsme provedli koupel a hygienu. Voda byla celkem fajn.

Tonda zatím uvařil dobrou večeři a začali jsme objevovat krásy kempování v divočině. Zkontrolovali jsme flašky z domova, a tak bylo veselo. Nemělo to žádnou chybičku, teda až na jednu – na celém ostrově byl zákaz rozdělávání ohně, což nás trápilo po celou dobu naší výpravy. Noc byla teplá, avšak při čůrání jsme měli trošku zvláštní pocit medvědí přítomnosti. Ráno ještě za tmy proběhla snídaně, při které jsme přišli na jednu zásadní věc. Jídlo, které nedojíme k večeři, budeme mít k snídani s míchanými vajíčky. První den to byly těstoviny.

Po vydatné snídani jsme vyrazili hledat první řeku Tsable River. K řece jsme dorazili po obědě. Byla široká asi dvacet metrů a zapáchala rybinou. Teklo tam dost vody a od domorodců jsme se dozvěděli, že táhnou Pinkové. Místní lovci se zde snažili přemluvit nějakou rybičku. Na této řece jsme si mohli ulovit dva lososy. Bylo však zapotřebí, aby byli chyceni za pusu a rybář musel vlastnit lososí známku. Tak jsme plní očekávání vyrazili rybařit. Teda až na Milana, tomu bylo po předchozím večeru blbě.

Nechali jsme si poradit od našeho průvodce a chytali na splávek a peříčko. Honza byl nejvíc úspěšný, chytil vranku. To odpoledne jsme si o lososa jenom škrtli, bylo jich tam málo a ještě jsme to neuměli. Jeden domorodec tam na mušák podseknul jikrnačku a nenápadně jí háček přendal do úst, aby si rybu mohl nechat. Chytali jsme pod mostem v přítomnosti mnoha čumilů. Honza nakonec zazářil a podsekl malou jikrnačku.

Tonda navrhoval zůstat zde další dva dny, ale nám se moc nechtělo. Čekalo nás ještě sedm řek a tady bylo příliš moc lidí. Tak jsme vyrazili na sever. Na ostrově vede jedna hlavní cesta, přes kterou z hor stékají všechny řeky do moře. Hledání řek tak není složité. Tonda poprvé navštívil ostrov na jaře, to teklo vody dostatek. Letošní podzim byl ale hodně suchý, proto byl také doprovázen spoustou požárů. Voda v řekách byla nízká a lososi čekali na déšť. Řeky byly krásné, ale bez vody. Trošku nás to štvalo, vzhledem k tomu, že tato výprava byla hlavně rybářská. Pokaždé, když jsme přejeli most, Toník zastavil a my jsme běželi zkontrolovat vodu. Zatím jsme neměli štěstí a tak jsme pili na žal. Občas přes cestu přeběhnul jelen jak hovado, že to rozvášnilo naše dva nimrody. Konečně řeka. Velká jak Labe v Pardubicích a tekla tam voda.

Kluci z mostu viděli na splávku rybí hřbety. Tak jsme spěchali k autu pro vercajk a plní očekávání jsme vyrazili pod most. Řeka to byla přílivová a terén byl náročný. Po kluzkých kamenech potažených řasou jsme pokračovali asi 400 metrů k ouplavu, kde kluci viděli ryby. Začali jsme plandavkou na pstruhy. Po pár hodech přišly první záběry. Ryby padaly, měli jsme jednoháček bez zpětného hrotu. První ryby chytil Honza. Byli to pstruzi, nádherně zbarvení duháci. Velikost byla jedlá a tak jsme mu dali za uši. Lov trval asi hodinku, Honza chytil pstruhy tři, já jsem vytáhnl také tři a dva si nechal. Milan měl na kontě pstruhy dva, Daník s Ondrou tolik štěstí neměli.

Naše místo jsme vychytali a ostatní pstruhy popíchali. Začala se nalévat řeka, tak jsem s Milanem vyrazil na zpáteční cestu pod most. Kluci si nedali říct a chytali dál. Příliv byl však rychlý, akorát jsme stačili dojít pod most, kde byla stezka ven od řeky. Hoši v prsačkách toho měli plné kecky. Břeh okolo řeky byl nepropustný prales, docela se zapotili. Toník se mezitím opaloval. Když jsme mu hrdě ukázali náš první úlovek pstruhů duhových, vykulil oči. Oznámil nám, že to jsou pstruzi mořští, jenž se nesmí chytat. Tak jsme je rychle schovali. Večer jsme měli výborné červené masíčko, škoda jen, že zase na pánvi. Na ohýnku by to bylo určitě chutnější.

Zanedlouho se nám řeka nalila a tak jsme vyrazili na sever. Toník nám sliboval super místo na břehu řeky, kde se dá tábořit. Počasí bylo nádherné, nálada též a cesta hezky utíkala. Slibované místečko bylo skvělé, jak vystřižené z katalogu. Jednu chybičku to ovšem mělo, chyběla voda a tím pádem také ryby. Chvíli jsme pobyli a provedli tělovou hygienu. Koupání bylo osvěžující, zase jsme chvíli smrděli méně než Ajka. Tonda navrhoval táboření, ale nakonec se jelo dál.

Večer jsme dorazili na turistické parkoviště u další řeky. Tam byly dokonce i záchody, to nás velmi potěšilo. První cesta vedla k vodě. Sešli jsme cestou dolů a našli schůdnou medvědí stezku k řece. Koryto řeky bylo krásné a široké, jen škoda, že převládal kámen.

Voda skoro netekla, hledali jsme nějakou rybu nebo alespoň šplouchnutí. Štěstí nám nepřálo. Při zpáteční cestě jsme přišli na to, že prales okolo řeky vypadá stejně. Nemohli jsme najít cestu od vody ven. Chvilku nám to trvalo, než jsme se vyškrábali k autu. Tonda zatím uvařil večeři. Pokaždé byla o chlup lepší než ta předešlá a že Ajka těch chlupů měla. Po jídle jsme se pustili do dopití domácích zásob tvrdého alkoholu. Tonda je na to odborník a ještě kluky v kartách obral o cigára. Bylo tam krásně. Ráno se nám nechtělo vstávat.

Byli jsme dost na severu a počasí bylo chladnější. Řeka, u které jsme tábořili, vtékala do jezera. Zoufalí bez ryb jsme vymýšleli lov na jezeře. Náš průvodce nás ale ujistil, že tam nevede žádná přístupová cesta. Už jsme byli v horách a stromy se zvětšovaly. Tak nádherné cedry jsem ještě neviděl. Škoda, že hodně z nich bylo sežehnuto bleskem. To byla daň za jejich velikost, přesahovaly o dvacet metrů okolní prales.

Postupovali jsme stále na sever a očekávali trochu více vody. Na konci jezera byl opuštěný kemp, tam jsme mířili. Byly tam záchody a nemuselo se tam platit, to Tondu rajcovalo. Vytékala tam řeka z jezera a po šesti kilometrech ústila do Atlantiku. Těšili jsme se na více vody a nakonec se nám to také splnilo. V řece něco teklo a občas proplul losos. Koryto bylo členité, plné vodopádů… prostě paráda.

Ale i pár vad na kráse se našlo, dost pršelo, ryby nebraly a na této řece si je rybáři nemohli nechat. Nejúspěšnější byl opět Honzík, první den chytil hezkého, 51 cm dlouhého duháka. Masíčko měl červené jako losos. Zabral na jikru v punčoše, ostatní tolik štěstí neměli. Začali jsme na vlastní kůži poznávat, jak náročný terén je řeka a její okolí.

Počasí bylo proměnlivé a tak jsme měli oblečení stále vlhké. Tento den jsme konečně potkali prvního medvěda. Vykoukl na nás přes řeku, chytil si lososa a zase zmizel. Večer se poté procházel pod břehem u řeky, asi 10 metrů od našeho tábořiště. Ondřej na něj nalíčil zbytky z ryby a číhal na pěkný snímek. Baribal byl ale opatrný. Druhý den ráno nás uvítal deštík. Nám to ale nevadilo, stejně jsme měli vlhké hadry od včerejška. Oblečení moc neuschlo, vlhkost byla velká. Nejlepší bylo, když jsme šli v mokrém spát.

Ráno bylo strojení suché a vonělo jako zmoklý pes. Honza nebyl líný a vyrazil na nejvzdálenější místo k chytání. Ostatní jsme se spokojili s jinou tůní. Postupně jsme vystřídali všechny nástrahy. Občas jsem brnkl o nějakého lososa, ale bylo jich tam málo. Chytil jsem malého duháka a dvě vranky. K večeru mě Milan opustil a vydal se bojovat s proudem za Honzou. Dlouho jsem u vody nevydržel, bolela mě záda a tak jsem se vydal do kempu. Při překonávání řeky jsem upadl na kluzkých kamenech. Zase jsem si připomněl, jak je terén nebezpečný. V kempu byl už Ondra s Danem a Tonda nám i přes zákaz rozdělal ohýnek.

Kemp byl opuštěný a tři dny pršelo, tak jsme si říkali, že by to nemuselo vadit. Za malou chvilku dorazil Milan s Honzou. Z křoví se ozvalo: „Jste tam sami?“ To nám zvedlo náladu, protože asi něco chytili. Vylezli s úsměvem od ucha k uchu, měli lososy.

Řeka Marble River patřila mezi ty, kde se lososi nemohli brát. Milan nám s radostí oznamoval, že zachránil večeři. Dorazil k Honzovi právě v tu chvíli, kdy ryby začaly brát. Honza chytil prvního lososa a pustil ho. Milan mu potom domluvil a ostatní tři mu vykuchal. Tonda roztopil ohniště cedrovým dřevem a lososy položil s roztáhlým bříškem na rošt. Začali jsme udit. Navrhl jsem mu, jestli nemá kousek alobalu na přikrytí. Nejdříve se ohradil proč, tak jsem mu vysvětlil, že to půjde rychleji a nebudou vidět lososi, když někdo přijde. Nakonec ho podal. Takové žrádlo jsem ještě nejedl – čerstvý divoký losos Coho-Kisuč jenom osolený a provoněný cedrem, prostě bomba. Jen škoda, že jich nebylo více. U táboráku to byla teprve ta správná divočina. To mně na těch ostatních večerech moc chybělo.

Kouzelný večer nám ale zanedlouho přerušil jeden domorodec, který kempoval nedaleko. Strašně mu vadilo, že pálíme oheň. Zopakoval nám, že je plošný zákaz rozdělávání ohně. Cena pokuty za osobu činí 1 100 dolarů. Nakonec nás tedy ukecal a už zase bylo smutno bez táboráku.

Z našeho opuštěného kempu vedla stezka pralesem až k pobřeží. Tonda nám tvrdil, že je to k moři jenom šest kilometrů. Další den po obědě jsme se vydali na procházku. Prales byl velkolepý, ale k moři jsme nedošli. Ty kilometry byly asi míle.

Našli jsme stezku k vodě a tam byli lososi. Měli jsme s sebou jeden proutek, tak se to zkoušelo. Nebrali a zase jich nebylo tolik, aby se dali podseknout. Při zpáteční cestě na nás vyjukla veverka. Byla tak maličká a vůbec se nebála. Tak nás potěšilo, že alespoň veverky máme větší. Potom někoho napadla myšlenka, jestli nám Toník náhodou neujel. Měli jsme s ním totiž menší nedorozumění ohledně stravování. Byla by to asi prekérní situace, nic jsme s sebou neměli. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a i večeře byla.

Cestou jsme se dohodli, že popojedeme dál, zkusit řeku Quatse River u Port Hardy. Tondu to moc nepotěšilo, ale souhlasil. Ve městě jsme doplnili zásoby, pivo už docházelo a kořalku nám Tonda vypil. Řeka byla přílivová a měla zvláštní hnědou vodu.

Tekla blízko města, takže bylo v okolí spousta čumilů. Zaparkovali jsme u řeky na silničním odpočívadle. Nebyly tam záchody, to nás dost trápilo. Sluníčko svítilo a v tůni pod mostem dva domorodci podsekli krásného psího lososa. To rozhodlo, že zůstaneme. Tonda mezitím zjistil, které druhy lososů táhnou řekou. Pustili jsme se do chytání.

V řece byly tři druhy lososů – Losos Coho, Losos Psí a Pinkové. Vždy, když přišel příliv, lososi táhli na tření. Při odlivu uvízli v tůních a dali se podsekávat. Lépe to šlo s vlascem, ale hodně to trhali. U této řeky byli i medvědi, domorodci se na ně jezdili pravidelně koukat.

Večer jsme ho přesvědčili, aby zajel do kempu, kde jsou záchody. Zaparkovali jsme na parkovišti a Tonda šel vyjednávat, vrátil se ale bohužel s tím, že nemají místo. Moc jsme mu nevěřili, ale slíbil, že ráno si můžeme zajet na záchod a ranní hygienu. Po vydatné snídani jsme dorazili na parkoviště u kempu. Jaké krásné překvapení, měli tam i sprchy. Teplá sprcha po deseti dnech, to je žůžo labůžo. Když to ale zjistil správce kempu, začal nás vyhazovat. Tonda to galantně vyřešil naší darovanou krabičkou cigaret.

Druhý den nás správce vyhodil i z parkoviště. Hnědá řeka nám vydala spoustu krásných zážitků při zdolávání ryb a pozorování medvědů.

Jedinou vadou na kráse byly chybějící toalety. Čekala nás cesta na jih. Stavili jsme se v Pord Hardy doplnit zásoby. Náš nejoblíbenější krámek BC LIQUOR STORE zase vydal svoje tekuté poklady.

K obědu nám Toník koupil jedno grilované kuře. To by nikdo nevěřil, jak se z toho nají šest chlapů a jeden pes. Byl to jeho oblíbený oběd ve městě. S plným žaludkem jsme vyrazili na zpáteční cestu. S heslem, že hlad je převlečená žízeň, jsme oběd doladili pivem. Mířili jsme na poslední řeku na ostrově – řeku Stamp River. Cesta byla dlouhá, ale veselá. Počasí se zlepšovalo, tím pádem i naše nálada. Milan přišel s nápadem, že zkusíme pít kořalku teď, když Toník řídí. A bylo to opravdu lepší, na každého zbylo mnohem více.

Kemp na jihu ostrova byl krásný. Všichni jsme byli veselí, až na našeho řidiče, protože správce přišel pro dolary.

Bylo teplíčko, tak jsme i vykoupali. Řeka byla pěkná a já v ní viděl lososy. Bál jsem se, že mám alkoholem rozhozené vidění, ale kamarádi mě to potvrdili. Po dobrém jídle jsme vyrazili okouknout terén. Na řece byl rybí přechod. Pod kempem se nacházela soutěska plná lososů, prostě rybářský sen.

Všichni rybáři chytali nahoře proti proudu, na místě, kde se mohlo chytat. My jsme se rozhodli jít po proudu dolů. Čekali jsme tam větší klid a více ryb. Plní očekávání jsme vyrazili na lov. Po dvou kilometrech klesání přes medvědí stezku, jsme dorazili k veliké tůni.

Už ta silná vůně rybiny nás ujistila, že jsme na správném místě. Všude samý orel a ani na medvěda jsme nemuseli dlouho čekat. Vybral si našeho nimroda Daníka a přišel ho na dva metry pozdravit. Dobře věděl, že je z nás největší hrdina. Naštěstí to dobře dopadlo, medvěd byl rozumný a šel radši jinam. Bylo to malebné místo. Lososi zde byli shromáždění a připraveni na přechod soutěskou. Začal krásný lov, úplný rybářský orgasmus.

Chytali jsme na jigové hlavičky s navázaným peřím. Na barvě nezáleželo, většina jich byla podseknutá, za tlamičku jich moc nebylo. Ryby tam byly nádherné, chytali jsme tři druhy – Coho, Kinga a Nerky-Sockeye.

Měl jsem prut 2.70 přívlačák a šňůru WFT na 22 kg. Jezdíme už léta do Norska a tak jsem si myslel, že mě nic nepřekvapí. Síla čerstvého lososa na řece je mazec. Losos nad pět kilo zaseknutý v proudu je skoro neovladatelný. Dokáže narovnat nebo zlomit háček. Pletenku také přetrhne. Často se nám stalo, že jsme měli tři lososy na prutu a najednou nám v tu chvíli byla řeka malá.

Od vody jsme se vraceli, plní dojmů a těšili se na kaviár. Ten večer a následná noc byly veselé a už jsme se těšili na další lov.

K snídani byly lívance s výbornou malinovou marmeládou, doplnili jsme to kaviárem a panáčkama, abychom měli sílu na nadcházející lov. Po delší procházce jsme dorazili na naše místo. Vyplašili jsme orly s medvědy a nastoupili jsme lovit na jejich místa. Lososi na nás již čekali. Stálým tréninkem jsme naše chytání zdokonalovali. Ryby braly jako divé. Chytli jsme si pár lososů na zamrazení, každý jednu 2 kg filetu. Bylo to jen tolik, co se vešlo Tondovi do mrazáku. Byl to nejhezčí den na rybách během naší kanadské výpravy.

Odpoledne jsme naše nejlepší místo na ostrově opustili a vyrazili trajektem na pevninu. Noc jsme strávili na parkovišti ve Vancouveru a ráno vyrazili na vyhlášenou lososí řeku na pevnině. Řeka byla hezká, hodně velkých balvanů, ale málo vody. Ryb moc nebylo, ale za to rybářů jako sraček. Za dva dny tam chytli jenom tři lososy. Všechna místa okolo kempu byla obsazená. Prošli jsme se po proudu dolů a ryby nikde. Do kempu nás vrátil déšť, pršelo ráno a dopoledne. Tlačili jsme na Tondu, aby přejel na poslední naše tábořiště, které se nacházelo na největším toku Britské Kolumbie, na řece Fraser.

Pokračování článku zde: Kanada – Lov jeseterů na řece Fraser