Osobní rybářské rekordy

Já, velký lovec čudel, jejich snahu a úsilí chápu. Všichni máme soutěživost v sobě a když člověk v něčem vynikne (a nemusí to být právě rybařina), tak ho to těší. A ne že ne. I jedinec, nedosahující olympijských met a medailí, má takovou vlastní, čistě osobní a soukromou tabulku svých rekordů. U rybářů to bývá tak, že k úlovku se zpravidla pojí nějaký silnější zážitek. Svěřím se vám tedy se čtyřmi svými „osobáky“. Jako velice mladý rybář jsem chytil v řece Jizeře nad jezem úhoře o délce 98 cm a váze 2,1 kg. To byla hadice! Nadšení se mnou cloumalo, pruty jsem nechal na místě a s tou anakondou v podběráku jsem běžel domů pochlubit se otci. Bylo asi 05:30 a táta ještě spal. Dal jsem mu podběrák před oči a zatřepal mu ramenem. Otevřel oči, vyvalil je a chytil se za srdce. Úplně jsem tehdy zapomněl, že má anginu pectoris a tohle bych mu dělat neměl. Dobře to však dopadlo, úhoř se naposledy ohřál na máslíčku a celá rodina měla slavnostní oběd.

Na řece Otavě pod jezem v Písku jsem po záběru zaseknul a podle odporu ryby jsem myslel, že jde o kapra. Byla to ale plotice, ovšem obrovská a vypasená. Měřila 43 cm. Tuhle starou dámu jsem vyfotil a rychle pustil zpět do vodního živlu. Fotku jsem pak poslal nějakému chlapíkovi, který fotky trofejních ryb sbíral. Fotka zmizela, vzpomínka zůstává.

V Českých Budějovicích mi na jednom revíru pili krev ježdíci. Při nahození žížaly tam za chvilku nějaký z nich visel na háčku. Asi jako osmý v pořadí ovšem přišel gigant. Ten by se snad dal i sníst. Měl 17 cm, bez kecání. Později jsem ježdíka dlouhé roky nechytil ani neviděl. Až nedávno. Něco mi stále potahovalo za rousnici, tak jsem nástrahu vytáhnul. A visel tam on, malý ježdík. Tlamku dokořán, oči vyvalené, skřele roztažené, ploutev naježenou. Doslova se tím soustem dusil. Měl jsem radost, že ježdíci ještě nevyhynuli a jsou tu s námi. Pustil jsem ho rád. Až bude mít 18 cm, tak si ho vyfotím.

Poslední můj rekordní úlovek měl osud poněkud tragický, hlavně pro mě. Na Blanici Vodňanské v Protivíně jsem chytil krásnou podoustev. Tu jsem vzal a dovezl domů. Položil jsem si jí na velké prkno v kuchyni, měla totiž 54 cm a tak jsem jí chtěl nafotit. Musel jsem ale na WC, pak jsem ještě hledal metr, který bych k rybě přiložil, chystal si foťák……..a čas běžel. Pak jsem přišel do kuchyně a uviděl jsem rybí torzo !

Ryba vykuchaná, oškrábaná, bez hlavy, ocasu i ploutví. Manželka, povoláním kuchařka, to i s rybami umí. Rybu bleskově zpracovala. Nadávat jsem moc nemohl, nesvěřil jsem se jí se svým plánem na focení. Rybí polévka mi tenkrát nechutnala tak jako obvykle. Později jsem zjistil, že ta podoustev byla na stříbrný odznak a do dnešních dnů mě mrzí, že ho nemám zapíchnutý ve své rybářské vestě.

No a na závěr se vrátím zpět k lovcům velkých trofejních ryb. Zajímalo by mě, zda náš momentálně nejznámější a nejslavnější rybář Jakub Vágner chytil v našich tuzemských vodách takového úhoře, plotici, podoustev a nebo ježdíka jako já. Třeba ho v případě těchto druhů ryb drtím na prášek a nevím o tom. Hned by se mi lépe spalo kdyby přiznal, že na mě nemá…

text i foto: Vratislav Prouza, rybář