Rybařina – celoživotní koníček, vášeň a relax

…V případě úspěchu jsme rozdělali oheň, vykuchali rybky, osolili je ( slánku z domova jsem stále nosil v kapse ) , břicha jsme naplnili kopřivami a šťovíkem. Potom jsme celé rybky obalili v jílu a tyto koule jsme házeli do žhavého popela a vedle nich kladli uloupené brambory a zahrabávali je. Po určité době nastaly klukovské hody. Do koulí, pokud nepraskly samy žárem, stačilo trochu praštit kamenem a ukázala se pečená rybka. Takový okoun s pečeným bramborem z popela byl pochoutkou, kterou si nedáte ani v grandhotelech. Když mi bylo 12, tak jsem našel pod stromečkem na vánoce tři nejkrásnější dárky mého života. Fotoaparát Pionýr, dětské gumové kopačky se špunty a bambusový proutek s jednoduchým navijáčkem. Následně jsem získal svoji první rybářskou povolenku za 10,- Kčs a s kamarádem a spolužákem Jirkou jsme začali opravdově rybařit. Na žížaly, rousnice, kobylky, cvrčky, mouchy, na krupicové těsto, chleba, rohlík, kolínka, brambory, knedlíky, třešně, kukuřici atd. Co dala příroda a dům. A dařilo se nám. Pod jezem, v různých tůňkách a tůních, v tišinkách za velkými kameny, tam všude plavaly naše splávky. S Jirkou chytám do dnešních dnů a to již 55 let, naše přátelství je celoživotní. Jak šel čas, tak se rybolov vyvíjel a měnil. O tom, co existuje dnes, se nám ani nesnilo. Jestli je to lepší a nebo horší nechci posuzovat. Jak jsem zmínil na začátku – jsem příznivcem malých vod. Ale chytal jsem pochopitelně i na velkých. Na Vranově, na Slapech, na Hněvkovicích, na Orlíku i na Lipně.

Jsem rybář předpisový, nepytlačím. S jednou jedinou výjimkou. Na Lipně, je to již hrozně dávno, mě jeden známý přemluvil, že před zahájením lovu dravců natáhneme šňůru. Večer před zahájením jsme již za šera vypluli na jeho hliníkové loďce na ostrov Taivan, natáhli jsme šňůru s osmi háčky a mrtvými rybkami, dali si z placatice trochu slivovice a čekali. Někdy před půlnocí jsme šňůru stáhli a byli na ní 2 pěkní candáti. Podruhé jsme již akci zopakovat nestihli. Zvedl se vítr, vlny narůstaly a tak jsme se rozhodli prchnout. Skočili jsme do loďky a veslovali. Kdo zná bouře nad Lipnem, ten ví jak přicházejí rychle. Vítr stále zesiloval, černou noc osvětlovaly jen blesky. Nabírali jsme vodu. Jeden vesloval, druhý vyléval a pak jsme se vždy vystřídali. Ono je taky možné ve tmě plout v kruhu a nikdy se k břehu nedostat. Nám se to nakonec povedlo. Byli jsme naprosto promočení a vysílení. Tak nám paní příroda ukázala, že pytlačit se nemá. Od té doby jsem nikdy nic proti rybářským pravidlům neudělal.

Teď něco k té současné době. Viděl jsem rybáře, kteří přijížděli k vodě s přívěsným vozíkem se dvěma 200 l sudy kukuřice a s desítkami kilogramů boilies. Označili si krmné místo a z lodě to tam sypali doslova lopatou. Místo si zvolili tak, aby tam nikdo bez super výbavy, kterou oni měli, nedohodil. Nakonec se ukázalo, že tam byli jen na prodloužený víkend. Po jejich odjezdu tam kapři asi 20 dní tahali přecpaná břicha po dně. Tohle fakt nemusím. Dost rybářů se dalo na lov trofejních ryb, hlavně kaprů a sumců. Proč ne, ale nic se nemá přehánět. V lepším případě rybu a sebe vyfotí, políbí a vrátí vodě. V tom horším živé sumce ve velkém vaku kamsi odvážejí. Nechci spekulovat kam tyto ryby vezou. Že by se s nimi ještě chtěli doma ve vaně pomazlit? Tak tímhle směrem já nejdu. Podle těchto lovců obrů já chytám jen čudly. Pro mě je kapr o váze 3 – 4 kg z malé říčky místní mazák a nádherný oběd. Nejsem masař, od vody si za rok odnesu tak 10 – 15 ryb, které mají „ jedlou „ velikost. Občas ryby se zeťem udím. I při té rybařině na malých vodách se občas povede větší kousek. Jen pro příklad – na středním toku Jizery jsem na rousnici chytil úhoře 98 cm. Byl pěkně vypasený, měl přes 2 kg a byl silnější než moje ruka v zápěstí. Na říčce Blanici jsem zase v Protivíně chytil podoustev 54 cm. Nikdy bych neřekl, že tam může takový rekordní kousek plavat.

V jisté slabé chvilce jsem také podlehl modernizaci a zakoupil jsem si ten nejlevnější echolot s odhozovou sondou. Ryby plavat sice vidím, ale neukazuje to velikost a tak to mohou být rybky velké i hodně malé. Výhoda je, že to měří hloubku, ukazuje, kde ryby plavou (třeba u dna nebo ve středním sloupci či poblíž hladiny) a zobrazuje to překážky na dně. Používám to výjimečně a to především na neznámých vodách. Tam se to hodí, to musím uznat. Pokrok se holt nedá zastavit. Mezi ulovenými druhy ryb mám také mezery. Nikdy jsem třeba nechytil mníka. No, třeba ještě přijde. A když ne, tak nevadí. Na rybách někde v rákosí nebo ve vrbičkách je přece krásně a ulovená ryba je jen třešnička na dortu. Ticho léčí, člověk si u prutů přemýšlí a rozjímá nad životem a je šťastný, když vidí srnu vstoupit do vody a pít a nebo spatří konkurenci – nedaleko lovícího ledňáčka. A o tom to hlavně je. Kdo to nezkusil, ten nepochopí.

Vratislav Prouza

rybář