Lín obecný ve staré literatuře

Český učitel, doktor, filozof Karel Slavoj Amerling ve své knize Fauna čili zvířena česká z roku 1852 o něm napsal, cituji: Nestěhovavá ryba, hřbetní a řitní plejtev jest krátká, bez bodlin má velmi krátké kníry a šupiny malé. Délka obnáší 1 až 2 střevíce (1střevíc přibližně 29 cm) váží 2 až 8 liber (1 libra přibližně 500 g). Hlava veliká, čelo široké, oči malé, mající zlatý kruh. Záda černozelená, přída (asi břicho) bílá, perutě violové, plejtev ocasní na úhlech otupená a uprostřed rovná. Život má houževnatý a drží se v mělčinách i v zimě blízko ledu v blátě, takže lovit snadno loviti lze.

Žere bláto a červy, maso je bílé, měkké vodnaté, zapáchá po blátě a neváží se, přesto ho lidi rádi drží v rybnících na kapry, jelikož ryjíc v blátě přístup kaprům otvírá. Slove také švec, pro špínu jako na přezdívku, jelikož se v blátě válí a blátem smrdí. K. S. Amerling musím přiznat, lína pěkně pohanil, což si nezaslouží. Psal své knihy hlavně pro prostý venkovský lid a asi lína nikdy nejedl a neviděl na vlastní oči.

Brehm ve svém díle Život zvířat, druhý svazek Ryby a obojživelníci z roku 1929 už byl k němu milosrdnější, ale některé údaje kolem váhy a délky jsou nadnesené, cituji: Tinca vulgaris – lín obecný jediný evropský druh tohoto rodu, dosahuje délky nejvýše 70 cm a váhy 5-7 kg. Líni jsou zbarveni temně olivově, s prosvítajícím zlatým leskem, po stranách přechází do světle nebo červenavě šeda s nádechem do fialova barva je rozmanitější než u kaprů a mění se podle okolí, kde žijí. V některých krajinách, zvláště v Čechách a horním Slezsku, pěstují zvláštní skvostnou odrůdu, která patří k nejkrásnějším evropským rybám vůbec, tak zvaného lína zlatého.

Tělo je kryté tenkými a průsvitnými šupinkami, ploutve jsou jemné a tenkoblanné. Lín jest ze všech kaprovitých ryb v Evropě nejrozšířenější. Přebývá téměř v celém dílu světa od jižní Itálie po střední Švédsko, jest hojný i v Rusku a zvláště v rybnících a řece Obu. V horách stoupá až do výše 1600 metrů, přec však můžeme ho označit za rybu nížin, před řekami dává přednost stojatým vodám, zvláště jezerům, rybníkům a tůním s bahnitým dnem, kde je sice rákosí, ne však po celé vodě. V řekách stahuje se k takovým místům, kde voda pomalu teče a kde je proto hodně usazeného kalu, neboť z bahna a kalu vyhledává si potravu.

Lín je líná a váhavá ryba, která se skoro stále zdržuje při dně, v zimě se do bahna zahrabává a vystupuje k povrchu jen za velice pěkného počasí a v době kdy se rozmnožuje. Doba tření připadá na červen a červenec. V té době vidíme samičky, jak každá, jsouc doprovázená dvěma samečky plove na mělčinách od jednoho trsu rákosí nebo sítí k druhému a klade tam jikry. Maso línů cení se různě. V jižním Německu je považováno za méněcenné na severu, však si ho váží a je dosti drahé. V Anglii dále i v jiných severních státech, stejně jak u nás, je to oblíbená ryba. Leč líni ze stojatých a příliš bahnitých vod nabudou lehce chuti po hnilobě, proto rybáři před odesláním na trh chovají líni delší dobu v čisté, tekoucí vodě.

Dnes víme, že línů ubývá v našich vodách, svědčí o tom i úprava v rybářském řadu kdy od 1.ledna 2021 si smíme ponechat jen 4 kusy. Nechceme se dočkat, aby se za pár let psalo, lín obecný – Tinca tinca, vyhynulí druh – extinct (EX) a byl na černém seznamu vyhynulých živočichů.

Text i úvodní foto: Dědek Wassermann

Zdroje – K. S. Amerling – Fauna čili zvířena česká 1852, Brehmův život zvířat – Ryby, savci 1929