Retro výprava 2020
1.1.2021 • Rybářský rozcestník.cz
Jednou jsem šel s otcem po náměstí. Je to již hrozně dávno. On se náhle zastavil a povídá: „Tady bývalo provaznictví a támhle v průjezdu ve dvoře povoznictví. Na rohu byla výborná cukrárna a nad ní se z prvního patra z okna často vykláněla hezká mladá paní. Vždy jsem jí zamával a ona mi decentně pokynula ručkou.“ Tehdy jsem si poprvé v duchu řekl, že otec stárne, vrací se do mládí a ztrácí se ve světě vzpomínek. Nedávno jsem si však uvědomil, že jsem v tomto stádiu života i já. Nepamatuji si proč jsem vyrazil z obýváku do kuchyně, ale z dětství a mládí vzpomínky a obrazy naskakují jako živé, jako by to bylo včera. A ty nejhezčí jsou spojené s rybařinou.
Když se v uplynulém roce po jaru trochu uvolnilo covidové sevření, které nás drželo zavřené doma, tak jsme se s kamarádem Jirkou dohodli na rybářské retro výpravě na naší milovanou říčku Skalici. Jako kluci jsme k ní spolu vyráželi po škole nebo o víkendech a nejvíce pak o prázdninách. V jedné kapse kuličku těsta z krupice, v druhé krabičku s žížalami a s jedním proutkem v ruce jsme upalovali k vodě. Tak jsme v rámci vzpomínkové retro akce v červnu 2020 vyrazili. Nebyli jsme tam na rybách desítky let. Naše říčka měla totiž smůlu. V roce 1986 jí postihla ekologická havárie, byla zamořena polychlorovanými bifenyly, což je svinstvo prvního řádu. Ty jedy ve vodě rozpustné nejsou, usazují se v sedimentech a hromadí se i v tukových tkáních ryb. V celé délce toku byl následně v roce 1988 vyhlášen zákaz konzumace ryb. Možná tam někde nad jezem ještě u dna odpočívá sumec – pamětník (dožívají se až 40 let i víc), který má ve svém těle a ve vnitřnostech nakumulované enormní množství PCB. Tehdy jsme Skalici říkali říčka bifenylka.
Když jsme dorazili v tom červnu ráno ke břehu, tak jsme většinou neviděli na vodu, tak bylo okolí zarostlé různými travinami a náletovými křovinami. Bylo vidět, že sem lidé moc nechodí, žádná vyšlapaná místečka od rybářů se tady nenacházela. Prodírali jsme se doslova džunglí a chataři z chat vysoko nad řekou u rybníků si asi ťukali na čelo při pohledu na dva obézní dědky, kteří si dole u říčky snad hráli na rangers. Propocení jsme takto urazili několik kilometrů a kde bylo nějaké oko nebo tůňka, tam jsme nahazovali své nástrahy. Ke své radosti jsme zjistili, že rybky tam jsou. Chytali jsme především okouny, ale i nějaký ten tlouštík se ujal. Nešlo nám ale o rybí maso, všechny ryby jsme pouštěli. Šlo právě a jenom o ty krásné vzpomínky. A tak jsme vedli podobné řeči jako kdysi můj otec. „Pamatuješ Jirko, jak jsem tady na Bahnici (místní název úseku řeky) chytil svoji první štiku?“ „Ale jistě. A ty pamatuješ, jak jsem támhle dole udolal tu bojovnou parmu?“ „To víš že jo, vidím to jako včera.“ Bylo to náročné, ale krásné retro. Je takových nostalgických tichých bláznů víc? Nevím. Ale za celý den jsme si ani jednou nevzpomněli na nějaký covid – 19. Jen já si pak dal v místní hospodě pivo – 12°.
Návraty do dětství a mládí jsou u starších osob celkem obvyklé. Většinou jde ale jen o vzpomínky a třeba vyprávění vnoučatům. Není asi mnoho těch, kteří absolvují retrospektivní cesty do minulosti i reálně. Já jsem třeba sestavil rodokmen našeho rodu až do 17. století a uskutečnil jsem autem velkou vzpomínkovou cestu po městech a vesnicích, ve kterých jsme (naši předkové, moji rodiče, i já) něco prožili a zanechali stopu. Bylo to krásné a zajímavé týdenní putování po celé republice. I na březích vod, kde jsem chytával ryby, jsem tiše postál a poslouchal šumění vody pod jezem. Rajská to hudba pro každého rybáře. Tím chci jen říci, že výprava na říčku Skalici byla jen jedním z kamínků do velké retro mozaiky. Pokud se s pomocí očkování podaří zlomit ten odporný virus, tak si můžete něco podobného naplánovat a uskutečnit. K tomu každému přeji zdraví, štěstí a pohodu v roce nastávajícím.
text i foto: Vratislav Prouza, rybář
