Vnuci a čtyři dogy

U toho staršího jsem celkem uspěl, byl z něj postupně solidní rybařík. Chodíval k vodě často se mnou a já mu vždy půjčil jeden ze svých prutů a vedl jsem ho při prvních krůčcích ke vztahu k přírodě, rybám a rybolovu. Dnes je již absolventem vysoké školy, pokračuje v doktorandském studiu a je výborným sportovcem. Místo rybářských zkoušek se vrhnul na taenkwondo, kde získal postupně mistrovský černý pás a nyní vyniká v crossfitu. Je taky ve věku, kdy s každým mladým mužem cloumají hormony a na ryby mu nezbývá čas. To chápu a věřím, že se někdy později k rybolovu vrátí. Ověřil jsem si, že nic z toho, co jsem ho naučil a předal, nezapomněl.

Druhý vnuk, kterému je nyní 11 let, je těžší případ. Ten sice má již druhým rokem rybářské „ papíry „, ale postihlo ho to, co mnohé jiné děti dnes. Na PC, tabletu i na mobilu je stále ponořen do jiného světa internetu a motá se někde ve virtuálním prostoru her a na YouTube. Platím mu povolenku, ale boj o jeho dušičku zatím prohrávám. Ovšem nevzdávám to a budu pokračovat dokud budu na tomto světě. Tu nádheru uprostřed krásné přírody u vody přece nemůže nějaká virtuální realita nikdy nahradit ! Nebo nemám pravdu ?

V jiném článku jsem již zmínil, že jsem příznivcem malých vod. Když někdy sedím na břehu říčky Blanice i s mladším vnukem a s manželkou, tak jsem šťastný. A ještě více to platí když za námi dorazí i starší vnuk s matkou a jejími čtyřmi psy. To je již hotový rodinný piknik v trávě u vody. Ruch je ovšem značný a v ten moment se toho moc chytit nedá. Ovšem někdy i tak nastane výjimka. Nastal okamžik, kdy si manželka s dcerou hlasitě vyměňovaly čerstvé informace z domova i ze světa a čtyři hladové dogy mi shazovaly pruty z vidliček a viditelně mě chtěly na místě sežrat. Než bych to dopustil, tak jsem se s těmi zuřivými obranáři raději začal dělit o svoji skromnou svačinku – housku s máslem a se salámem. Starší vnuk se usmíval a mladší bloumal na mobilu někde ve svém podivném světě, který pohlcuje duše dnešních dětí. A v tom mumraji přišel záběr! Vytáhnul jsem malého lysce a ti psí zabijáci se hned běželi podívat na toho divného tvora s ploutvemi. Okukovali, očichávali… Najednou kapřík plácnul ocasem, psíci odskočili a bylo vidět, že získali respekt. Ten kapr se jich zřejmě nebál a chtěl se prát. Žádnou rvačku jsem nepřipustil a kapříka rychle vrátil zpět do jeho živlu.

Tak mi přátelé držte palce, abych s tou výchovou nových rybářů byl úspěšný. Jak vidíte, tak lehké to není.

A dotaz na závěr. Všimli jste si někdo na mé fotografii s vnukem u Orlické přehrady té obří ryby, kterou právě chytil na spláveček a žížalku ? Pokud ne, tak se podívejte znovu a pozorněji.

Vratislav Prouza

rybář