ŽIVOT PORYBNÉHO: O tom, jak banda pytláků masakrovala hejna trofejních candátů. V květnu!

Štítky:

Slovo redakce: V minulých týdnech se nám ozval člen rybářské stráže s tou nabídkou, že by na magazínu InRybar.cz rád publikoval své zážitky z praxe porybného. Po přečtení několika příběhů jsme se rozhodli, že dané texty zveřejníme. Jde totiž o nechutné případy, které se v našem rybářském světě stále objevují. A bohužel, nikdo se nemá k tomu, aby s podobnými případy něco dělal. Výměnou za zveřejněné texty jsme danému pisateli přislíbili naprostou anonymitu.

Proč jsme se rozhodli tyto texty publikovat? Doufáme, že dané články, které budeme v budoucích týdnech a měsících zveřejňovat, povedou k nějaké formě změny, anebo přinejmenším k diskuzi mezi samotnými rybáři. Musí přijít změna! Nyní už předáváme slovo kolegovi z řad rybářské stráže, který vám má co říct…

Zdravím vás, kolegové!

Hned na začátku bych v krátkosti rád vysvětlil, proč jsem se rozhodl psát o tom, jak vypadají naše vody z pohledu porybného. Už mě totiž nebaví na rybářských webech číst o tom, jak rybářská stráž příkladně spolupracuje s policisty, a jak je všechno v naprostým „richtigu“. Protože není.

Pořád se mluví o tom, jak je třeba hlídat rybáře, aby nechytali přes noc. Jaký mám na to názor? Řešíme naprostý ptákoviny! Z mé letité zkušenosti prostě vím, že největší problém jsou lidé, o kterých se v posledních letech přestává mluvit – o „čistokrevných“ pytlácích nebo o „rybářích“, kteří masakrují, na co přijdou. Tihle ti jedinci jsou největší „škodnou“. Jenže nemáme na ně nějakou pořádnou páku, protože nejsme policajti.

A ještě pro některé čtenáře. Nejsem svatej. Za svou dlouhou praxi v rybářské stráži jsem udělal tunu chyb. Přesto, až se v diskuzi objeví nějakej chytrolín, co by si rád vylil srdíčko, že děláme něco špatně, tak mám pro něj jeden vzkaz: „Vezmi odznak, a pojď nám to ukázat.“ Kecat umí kdekdo, ale že by chtěl někdo nasazovat krk, to už ne.

Květen 2011

Strážím jednu větší plochu. Na tenhle revír se sjíždí houfy rybářů z nejrůznějších končin. Je to nádherná voda, na který jsem vyrostl. Proto mi tolik přirostla k srdci, až jsem se nakonec rozhodl, že ji budu jistým způsobem hlídat. Místní domorodce znám, jsme kamarádi. Přesto vědí, že když udělaj nějakou prasárnu, kamarádství jde stranou. Naštěstí, drtivá většina místních má stejnej vztah k týhle vodě jako já. A často mi pomůžou…

Je dopoledne. Všichni jsou v práci. Stojím na jednom frekventovaným místě, kde se rybáři střídaj jako na běžícím páse. Teď je tu ale jenom jeden místní bobkař. Jdu za ním, že ho zkontroluju. Hned vedle toho místa vtéká do revíru řeka. Je to nádhernej kout přírody, ale rybáři sem nesmí. Jde o hájenej úsek. Ryby se sem jezdí třít a mají zde trochu odpočinku před rybáři.

„Zdar, berou dneska?“ říkám rybářovi.

„Ani drb,“ odsekne a už vytahuje doklady.

„Dík,“ povídám mu, když mi dá povolenku do ruky.

„Hele, včera v hospodě mi Ludva říkal, že tu prej máte vydru,“ nadhodí.

„Jo, těch je v přítoku dost. Dělaj tam paseku,“ pronesu.

„Počkej, ty mě vůbec nechápeš. Do hájenýho jezdí maníci, kteří tam lověj ryby,“ upřesní rybář.

Najednou ztuhnu. „Děláš si srandu? Není to nějakej drb?“ ptám se.

Rybář kroutí hlavou. „Ne, ne. Prej tam jezdí nějaká skupinka. Pokládají šňůry. Měli byste s tím něco dělat,“ říká mi.

„A kdo by to měl bejt? Kdo tam jezdí?“ vyzvídám.

„Nějací měšťáci, nejsou místní. Ale nic bližšího nevím,“ ukončuje rybář

Loučím se a vracím se k autu. Vytáčím na telefonu svého kolegu porybného a o všem ho informuji. Nakonec se domlouváme, že až skončí v práci, tak sebereme loď a pojedeme se tam podívat. Pořád mi to vrtá hlavou. Kdo by mohl dělat takovou prasárnu? A proč? Uvidíme, třeba jde fakt jenom o nějaký místní tlachy.

Na území nikoho: První setkání s pytláky

S kolegou sedím v malým člunu. Míříme přímo do hájenýho pásma. Najednou nás obklopí hustá vegetace. Po březích přítoku rostou huňatý keře a vysoký stromy. Je tu klid a ticho. Koukám se po březích a snažím se zaregistrovat nějakou pěšinku, po který by někdo mohl chodit dovnitř a ven hájeného pásma. Ale zatím nic. Nebezpečný bažiny všude okolo jednoduše nedovolují, aby sem někdo přišel. Pak si ale všimnu zvláštního pahýlu na břehu.

„Hele, zajeď na druhej břeh,“ říkám kolegovi porybnému, který sedí u elektromotoru.

„Co tam vidíš?“ ptá se.

„Někdo usekl kus keře a nechal tam jenom pahýl. Vypadá to jako místo. Třeba tam něco bude,“ vysvětluji.

Přijíždíme ke druhému břehu. A čím více se k němu blížíme, tím více je mi jasný, že jsme něco našli. Tráva na břehu je pošlapaná. Někdo tu prostě byl. Už jsme u useknutýho keře. A najednou si všímám, že je o něj uvázanej nějakej provaz.

„Co to sakra je?“ ptá se kolega.

„Šňůra,“ procedím zuby.

Chytím šňůru a začnu ji vytahovat na loď. Je těžká. Něco na ní je. Ručkuju po šňůře, až se zjeví první návazec. Je na něm obrovskej háček, na kterým je napíchnutá drobná rybička. Nevypadá nijak „staře“. Tuhle nechutnou past nastražili nedávno. Pokračuju ve vytahování. A najednou pod hladinou vidím bílý obrys.

„Ale ne!“ zasyčím.

„Co je?“ otočí se na mě parťák.

„Candát. A moc pěkněj“ řeknu zasmušile.

„Doprčic. Ten má takovejch 80 čísel,“ řekne podrážděně kolega.

A taky že jo. Tenhle candoš je fakt nádherný. Bohužel, už není naživu. Než vytáhnu celou šňůru, tak do lodě dostaneme ještě další 3 candáty. Všechny od 70 do 80 čísel. Je nám z toho na zblití. Jak někdo může bejt takový prase? Jak někdo může vzít šňůru s rybkami a jít s tím ještě do hájenýho úseku? Tohle je fakt na zpřerážení rukou…

Na konci šňůry je uvázaná cihla, která funguje jako nějaká kotva. Kouknu se pod nohy a ve spleti ostré šňůry na podlaze člunu vidím nádherný candáty. Škoda jich. Vracíme se k prošlapanému místečku na břehu. Snažíme se zjistit, odkud vlastně pytláci přišli. Jenže tohle nezjistíme. Všude dokola jsou nebezpečný bažiny, který v některých místech člověka vcucnou jako vysavač. Nejde to jednoduše popsat. Prostě si představte hustou džungli – spadaný stromy, hustý keře, mazlavý bahno. Známky po nějaký pěšince jednoduše neexistují. Že by sem přijížděli a odjížděli lodí? Ale to by si jich někdo musel všimnout, sakra!

Pro jistotu ještě projíždíme vyšší partie přítoku. Hledáme podobný místa. Ale už se stmívá. Budeme muset pokračovat až zejtra. Problémem je, že nevíme, s kým máme tu čest. Může to bejt jeden vykutálenej jedinec, ale taky nebezpečná parta nějakejch sígrů. Ale to je jedno. Ti zmetci musí vědět, že je tady takový prasečiny dělat nenecháme.

Tohle bude ještě pořádná práce…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Autor: Rybářskej Šerif

Poznámka redakce: Uvedené názory v textu se nemusejí shodovat s názory redakce InRybar.cz.