Iktus – krok do neznáma 1.díl

Štítky:

Určitě bych nedokázal spočítat, kolikrát po mně rybáři chtěli, abych jim doporučil: „Jezero ve Francii, kde je naděje na pravidelné úlovky a zároveň šance na větší trofejní kus, ale nejezdí tam moc rybářů a revír je spíše větší, ale ne zas až moc velký.“ Obvykle jim na to odpovídám, že právě popsali vysněný ráj, a že pokud jej někdy najdou, ať mi o něm určitě dají vědět! Je to nejspíš tím, že kapraři vnímají Francii jako zemi zaslíbenou, kde je vše možné a každý sen splnitelný. Kde velcí kapři čekají ve frontách na jejich nástrahu, aby ji mohli hned spolknout… přesně na takovém revíru jsem rybařil!

Iktus není žádný nový revír, jen se o něm v Anglii moc neví. Název ‚Iktus‘ je odvozen ze španělského výrazu pro rybu, což zároveň napovídá, kde se jezero nachází. Leží méně než hodinu jízdy od španělských hranic v jihozápadním koutu Francie, nedaleko slavných historických Lurd. Donedávna sem jezdili především Španělé a pár Holanďanů a Němců. Z Anglie sem bylo vypraveno několik organizovaných výprav, ale úspěchu se nedočkaly, což přičítám spíše velké vzdálenosti než čemukoliv jinému. Dnes jsou však rybáři ochotni podniknout za splněním svého snu delší cestu než dříve a navíc se změnila i paleta úlovků – za poslední roky kapři výrazně povyrostli. Původní obsádka byla několikrát doplněna a ryby rostou rychle, což příjemně překvapilo nejen majitele revíru. Na obzoru se tak rýsují nejen dvacítky a pětadvacítky, ale dokonce existuje i reálná šance na prolomení pětatřicetikilová hranice!

Kaprařský revír je součástí rozsáhlého komplexu jezer, který nabízí široké sportovní vyžití. Najdete tu i pstruhový revír a moc pěkný úsek řeky, kde se prohánějí velcí pstruzi a parmy, o které zdejší rybáři očividně moc zájmu nejeví. Mě samozřejmě nejvíc zajímalo hlavní jezero s kapry. Do neznáma jsem vyrazil v osvědčené společnosti Tima Paisleyho. O jezeře jsem se doslechl od Roba Wattse ze společnosti Carp fishing trips, který tam několikrát chytal a měl za to, že by mě mohl revír zajímat. Ačkoliv během roku dostanu řadu nabídek, které ne všechny mohu přijmout, na tomto revíru mě něco fascinovalo. 

Jezero má za sebou kus historie. Podobně jako řada dalších vzniklo těžbou štěrku a následným zatopením. Více než šedesát let pak trvalo, než se z něj stal kvalitní úživný revír. V pozdějších letech proběhly další těžební práce a v současné době se jezero rozkládá na více než třiceti hektarech. Těžko říct, která část jezera je mladší a která starší, i když na širším konci je porost na břehu očividně vzrostlejší. Nějaké informace jsme o revíru sice měli, přesto pro nás však výprava představovala krok do neznáma. Doufal jsem jen, že si odvezeme nezapomenutelné zážitky, a že po skončení výpravy si budeme jistí, že se tam chceme ještě vrátit a ne, že už tam nikdy nepojedeme. Proto jsem se také na rovinu Tima zeptal, jestli chce jet se mnou, i když toho sám o jezeře moc nevím. Já ostatně vždy raději jedu na jezero mezi prvními a riskuji zklamání, než abych čekal, až o revíru budou vědět všichni a nebude tam k hnutí. Riziko je poměrně vysoké, ale podobně jsem to měl i kdysi před lety na Cassienu a později i na Rainbow. Teď mám v hledáčku Iktus a doufám, že budu moci začít jezdit na další výjimečný revír.

Tim se s Julie vydali na cestu karavanem. Šlo o jeho první výpravu od doby, co se dal dohromady po tom, co mu prasklo slepé střevo. Kolikrát nevěřím vlastním očím, s jakým nadšením a energií se Tim pouští do další výpravy. Ani dlouhá cesta ho nemůže odradit. My jsme s Joan jeli klasicky trajektem z Doveru do Calais, zatímco Tim měl původně v plánu dojet trajektem až do Santanderu, odkud by to měli autem jen kousek, ale protože byl beznadějně obsazený, odpluli nakonec z Portsmouthu do Caen, i tak si jízdu karavanem o něco zkrátili. Před odjezdem nás s Joan sice skolila chřipka, přičemž Joan na tom byla ještě o něco hůř než já, ale týden na čerstvém vzduchu a doufejme několik pěkných úlovků, nás jistě postaví na nohy. Jako obvykle jsem zjistil, že jsem měl být při přípravě výpravy důslednější. Celý pátek jsme strávili v autě, a když nám do konce cesty zbývala jen hodina, začali jsme si hledat nocleh. Najít hotel nebylo jen tak, ale nakonec se nám to podařilo. Tim s Julií už dorazili na místo a odpočívali v jedné z dřevěných chatek, které jsou na revíru k dispozici. Kdybych si toho o revíru býval zjistil víc, mohli jsme tam být s nimi. Člověk se zkrátka učí celý život!

Když jsme v sobotu ráno dorazili, Tim měl už revír zmapovaný – až na to, že se posléze ukázalo, že si udělal obchůzku kolem pstruhového a ne kaprařského revíru! Ale není divu, že se spletl.

„Pojď se seznámit s Jeremym, majitelem revíru,“ zval mě Tim.

Vydali jsme se tedy do zdejších rybářských potřeb, kde nás s úsměvem přivítal Jeremy. Musím uznat, že díky němu jsme se tu hned cítili jako doma. Slyšel jsem o něm, že to je příjemný chlapík, a opravdu je. Vzal nás na rychlou objížďku jezera, abychom si prohlédli loviště, ale abych přiznal, po náročné cestě je taková obhlídka pokaždé stejná. Všechna loviště vypadají podobně a udělat zásadní rozhodnutí je těžké. Tim měl kvůli karavanu výběr místa trochu zúžený. V podstatě mohl uvažovat pouze o třech nebo čtyřech lovištích. Nakonec jsme s Timem jezero objeli ještě jednou. Vybral si loviště 9 a 10, kde to vypadalo opravdu dobře. Mně Jeremy ukázal VIP loviště vybavené dřevěnou chatkou s ledničkou, mikrovlnkou a televizí. Nabídka to byla sice velmi lákavá, jenže místo se nacházelo v hlubší části jezera. Vzhledem k tomu, že sezona teprve začínala, neulovilo se tu minulý týden (zahajovací týden sezony) nic. Zato na druhém konci na lovišti 15 jeden rybář nachytal asi dvacet ryb. I když si obvykle při výběru místa dávám na čas, tady byla volba jasná. Loviště 15 představovalo ideální místo pro zahájení výpravy.

V uplynulém týdnu se teploty pohybovaly kolem dvaceti stupňů. Nám sice trochu klesly, ale pořád jsme se mohli vyhřívat na sluníčku, což bylo velmi příjemné. Dostali jsme však varování, že zima není tak docela za námi a měla by během pár dní znovu udeřit. Tim si zcela oprávněně sypal popel na hlavu, protože si nepříznivou změnu počasí kladl za vinu. Když se totiž Tim Paisley vydá na výpravu, je téměř jisté, že budou panovat nepříznivé podmínky a špatné počasí. Netoužili jsme ale po žádném rybářském maratonu. Potřebovali jsme napsat článek o novém revíru, takže nám stačily tři nebo čtyři ryby. Jestli je nachytáme a rybaření si užijeme, bude naše výprava do jihozápadního koutu Francie úspěšná. 

Měli jsme možnost prostudovat si mapu a leteckou fotografii jezera, což nám hodně pomohlo, protože v průzračné vodě šlo rozpoznat několik lavic a vyvýšenin. Velká část jezera je hlubší, než bych si myslel, dno se nachází v hloubce šest až devět metrů, v některých místech se hodně zvedá a voda je hluboká jen asi jeden metr, ale většina jezera má hloubku tři až čtyři a půl metru. Protože jsme na výpravu dorazili začátkem roku a voda se teprve začínala ohřívat, předpokládal jsem, že ryby se budou zdržovat především na vyvýšených lavicích, aby se tam po zimě trochu prohřály. Velké plošiny před Timovým lovištěm vypadaly jako perfektní místo a podobných míst je po celém jezeře dost.

Nechal jsem Tima věnovat se nezbytným přípravám a vydal jsem se s echolotem ve člunu poháněném motorem hledat svá vlastní místa zaslíbená. Čluny jsou na jezeře k dispozici, takže se rybáři nemusí vláčet s vlastními. Jde o podobné čluny, jako jsou na Rainbow, proto jsem věděl, že mi budou vyhovovat. Našel jsem římsu táhnoucí se podél kraje v délce asi dvaceti metrů, kde dno spadlo do hloubky 4,5 až 6 m a na relativně velké ploše pak zůstávala voda stejně hluboká. Překvapilo mě, jak dlouho trvalo, než se začalo zase zvedat a já narazil na velmi dobře vypadající místo v hloubce 4 m. Ocitl jsem se sice až za polovinou jezera, ale protože proti mně nikdo nechytal, nemusel jsem se nijak uskrovňovat. Po pravé straně mi dno dál klesalo, až se pak zvedlo na 5 m. U dvou ze tří prutů jsem tedy měl jasno. Třetí jsem zavezl do rohu vpravo, nedaleko přítoku z pstruhového jezera. Neměl jsem v plánu nic komplikovaného. Před odjezdem z Anglie jsem si navařil kbelík konopí, kterým jsem chtěl vnadit společně s boiliem Purple squid od Nashe, které se osvědčilo řadě rybářů a se kterým jsem toho já osobně nachytal hodně ve studené vodě. Nebál jsem se, že by ho kapři bez povšimnutí přejeli, kdyby na něj narazili. Ke každé udici jsem hodil čtyři nebo pět hrstí konopí a dvacet koulí. Pro začátek to určitě stačilo. Uvidím, jak se bude situace vyvíjet. Týden před mým příjezdem tu ryby braly, ale právě to ve mně vzbuzovalo pochybnosti. Když se někomu daří, může změna návnad a taktiky rybaření zpomalit. Těžko předvídat, jak ryby zareagují. Teprve čas ukáže.

Dlouhá cesta, vybalování a přípravy mě natolik vyčerpaly, že jsem vstoupil do říše snů, jakmile se moje hlava dotkla polštáře. Další, nač si vzpomínám, je rozhovor Joan a Tima, který vedli ve dveřích bivaku. Neměl jsem ani pípnutí a ani Tim na tom nebyl lépe. Byli jsme samozřejmě teprve na začátku výpravy, ale i tak mě klid, který na revíru panoval, znepokojoval – kdyby tam ryby byly, tak by se přece něco dělo, ne? Z dřívějších zkušeností vím, že ryby v hlubších revírech začátkem sezony hodně cestují. 

‚Je dost dobře možné, že už jsou pryč,‘ vrtalo mi hlavou.

Vydali jsme se s Joan na obchůzku kolem jezera, ušli jsme nějakých 250 m směrem doleva, když jsme relativně blízko zpozorovali rybu. Hned vedle se nacházelo volné loviště a já si řekl, že původnímu lovišti dám ještě jednu noc, a pokud se nic nestane, následující den se přesuneme. Sice jsem cítil v kostech, že bychom se měli přestěhovat rovnou, ale nechtěl jsem hned pálit mosty.

Když nic jiného, tak jsem si alespoň ještě jednu noc dobře odpočinul. Bůhví pokolikáté už jsem během výpravy všechno balil a přesunoval se jinam. Jakmile jsem výbavu vyskládal na novém lovišti, jen pár metrů od břehu sebou pleskla ryba, jako by mi chtěla říct, že jsem se rozhodl správně. To bychom tedy měli dva kapry a oba dost blízko břehu. Rozhodně se nebudu poohlížet nikde daleko. Objevil jsem kousek od břehu několik bezvadných míst. Pahýl vystupující z vody trčel z velkého potopeného stromu, který určitě kapry lákal a skýtal jim útočiště. Hned za ním ale byly na dně hrboly, které také vypadaly podstatně nadějněji než minulé loviště.  Zmocnil se mě pocit, že jsem právě uhodil hřebík na hlavičku a úlovek je jen otázkou času. Už jsem nečekal, jestli mi kapr zabere, ale kdy se to stane. 

Celou noc jsem byl jako na trní a čekal na záběr. Jenže se zase nic nekonalo. Že by se ryby stáhly? V osm ráno jsem stál nad pruty, bedlivě sledoval hladinu a doufal, že zahlédnu náznak jejich přítomnosti. Na rozdíl od prvních dvou nocí mi hlásiče jednou dvakrát píply, takže něco se tam dít muselo. Byl jsem si jistý, že další pípnutí jsem zaslechl i během hlídky. Dřepl jsem si a sledoval pozorně špičku. Dal bych ruku do ohně za to, že se pomalu ohýbala! Píp! Žádné další pobízení jsem nepotřeboval. Zvedl jsem prut a zasekl. Čekal jsem sice, že na konci nic nebude, ale kupodivu jsem ucítil tuhý odpor! Špička se dál ohýbala a naviják začal cvakat. Tep se mi zvýšil snad o 300%. Bylo to tu! Měl jsem na háčku rybu!

Kapr pomalu vyrazil doleva, pak se na místě otočil a mně se málem zastavilo srdce, když vlasec přejel přes jeho hřbetní ploutev. Háček ale dál pevně držel. Souboj s kaprem jsem si užíval. Joan si všimla, že se něco děje a stoupla si vedle mě. Vtom jsem postřehl, že se ohýbá další prut. Rychle jsem zkontroloval, jestli se mi vlasce nezkřížily, ale ne. Určitě šlo o druhý záběr. Joan se o něj naštěstí pohotově postarala. Po třech nocích bez záběru jsme teď zdolávali dvě ryby naráz! Joanina táhla opravdu silně a jezdila rychle křížem krážem po celém lovišti. Moje zůstávala u dna, takže jsem věděl, že mám v rukou ten správný prut – asi chápete, co tím myslím! Když se můj kapr vynořil z hlubin, bylo jasné, že se jedná o větší kus. Nechtěl jsem souboj uspěchat. Pomalu jsem ho přitahoval, až se překulil na bok a pak do podběráku. Joanin kapr dál rejdil a ona mi prut raději předala. Naštěstí jsem měl s sebou dva podběráky, takže dvojnásobný úlovek mě nemohl zaskočit. Netrvalo dlouho a trochu menší lysec ležel vedle prvního úlovku. Nikdy jsem se nemohl chlubit perfektně uklizeným lovištěm, ale teď to u mě vypadalo jako po boji – což ostatně byla pravda, ale stálo to za to! Super!

Oba kapři byli pěkní, tmaví lysci. První byl pořádný kus 20,10 kg a Joanin vážil 12,90 kg. Oba bojovali tvrdě, nejspíš i díky hloubce. Byl jsem zatraceně šťastný, že jsem je dostal oba! Všechny moje pochybnosti a obavy se rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku.

Udělali jsme několik fotek a poklidili loviště, abych mohl znovu nastražit udice. Purple squid zase odvedl svůj kus práce a já malého panáčka nahodil s ještě větším očekáváním než předtím. Netušil jsem, jestli kapři zrovna připlavali od jinud nebo jestli prostě začali hledat potravu, ale netrvalo ani hodinu a měl jsem další jízdu. V podběráku se ocitl lysec 14,30 kg. Tentokrát měl světlejší barvu, ale vyšší tělo. Měl jsem z něj stejnou radost, jako ze dvou předchozích. Byl jsem moc rád, že mi ryby začaly brát. Hrozila změna počasí, která mohla situaci klidně obrátit k horšímu. Chtěl jsem mít na kontě pár úlovků předtím, než se vrátí zima.

Zbytek dne uplynul klidně, ale mně úsměv z tváře nezmizel. Zašel jsem za Timem a vylíčil mu naše akční ráno. Překvapeně na mě koukal, protože on zatím bohužel žádný úlovek neměl. Nejspíš ale o jeden přišel, když se mu nešťastnou náhodou udice zamotala do bójky. Ryby ve svém lovišti však viděl, takže jsme oba byli přesvědčení, že se úspěchu dočká. 

Je zvláštní, že většinou mívám první úlovek dřív než Tim. On však postupem času získává na jistotě a vždy si ztracený čas vynahradí. To je také jeden z důvodů, proč tvoříme na soutěžích perfektní tým. Naše styly rybaření se od sebe liší, ale zároveň se doplňují. Každopádně jsem byl rád, že jsme spolu zase na rybách. Když si vzpomenu na naše první setkání na jezeře Tip před spoustou let, nikdy bych nevěřil, že se staneme tak dobrými kamarády a nakonec spolu budeme jezdit na výpravy. Je skvělé, že kapraření dokáže lidi takto sbližovat!

Nastala jedna z těch nocí, kdy to vypadá, že se nehne ani lísteček. Zrána mě vyburcovalo dvojité pípnutí. Byl to falešný záběr, ale dostal jsem pořádný šok, když jsem rozepnul bivak a uviděl, že vše je pokryté sněhem! O nadcházející změně počasí jsme sice věděli, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude znamenat souvislou sněhovou pokrývku – tady na jihu Francie! Změna počasí byla neuvěřitelná – ještě před dvěma dny jsem se slunil v tričku. Měl jsem z toho všeho smíšené pocity. Raději bych se sice hřál na slunci, ale zároveň jsem byl rád, že bych mohl mít šanci vyfotit se s kaprem na sněhu. Taková fotka se jen tak nepovede a tuto zimu jsem k tomu ještě příležitost neměl. Snad se zadaří…

Měli jsme dojem, že jsme se vrátili z jara zpátky do zimy. Návrat zimy Tima však ani náhodou nezaskočil. Kráčel k nám s úsměvem na tváři. Aby ne, když si vytáhl svůj první úlovek, a to přímo uprostřed sněhové bouře. Jeho lysec 12,70 kg byl zároveň jeho prvním kaprem ze sněhu. Nezbývalo mi než doufat, že se mi povede stejný kousek, ale okolnosti se proti mně spikly. Dopoledne mi přišel záběr, ale kapr se mi po několika vteřinách vypnul. Mrzelo mě to, protože v poslední době se mi žádná ryba nevypnula. Mohl jsem ho dostat, ale nedostal. V noci se pohroma opakovala a mohla za ni jen moje lenost. Ačkoliv jsem slyšel čtyři jednotlivá pípnutí, asi jen minutu od sebe, nedonutil jsem se vylézt ze spacáku. Nezdálo se, že by se swinger pohnul a já předpokládal, že mi jen ryby ťukají do vlasce. Jenže šlo o prut, který jsem přesunul k protějšímu břehu. Chytal jsem na monofil a při tak velké vzdálenosti jsem nepoznal, že mi ryba zabrala a urazila nějakých třicet metrů, než nechala udici zamotanou ve vázkách. Ani druhý den jsem nebyl moudřejší.

Za daných okolností se mým hlavním cílem stalo ulovit kapra, dokud bude na zemi ležet sníh. Ale mělo se vrátit teplé počasí a moje naděje se pomalu rozplývaly. Nezahlédl jsem na hladině žádné další ryby a začínalo to vypadat opravdu špatně. Zatím jsem ještě netušil, že se stane něco, co mou výpravu naprosto změní! Oč šlo a jak jsem získal to, nač jsem dlouho čekal, zjistíte v příštím čísle.

Steve Briggs

článek byl publikován v magazínu KAPROMÁNIE A CARPONLINE