Štítky:
Přicházím právě včas. Muškařský prut je ohnutý na doraz. Šňůra řeže vodu. Kousek od nás se vyvalí červenohnědé kropenaté tělo majestátního lososa. V okamžiku, kdy nás ryba míjí, mi připadá jako zalitá ve skle. Hřbetní ploutev i vyčnívající část trupu jsou totiž pokryty tenkou vrstvičkou vody. Stříbrné vlnobití se zvedá vysoko na hladinu a spolu s ním vynáší lososa. „Konečně je tady,“ říká Michal. „Vždyť jsi na mě volal, že už je zdolaný?“ divím se. „Houby! Lososa nikdy nezdoláš. Vždy má ještě dost síly, aby ti unikl. Uvidíš!“ odpovídá Michal prorocky. „Mám ti ho pomoct chytit?“ nabízím se rozpačitě, neboť se na to nějak necítím. Mám strach, jestli hned napoprvé správně chytím lososa za kořen ocasu. Jediné zaváhání znamená připravit kamaráda o jeho první rybu. „Samozřejmě… si ho chytím já! Nemá přes metr, a tak by to mělo jít snadno,“ doufá Michal. Zabrodí kousek do vody. Zakloní prut. Vystupňovaným tahem navádí lososa mezi sebe a břeh. Je nádherné sledovat, jak se každý rybář upne ke zdolávání ryby. Najednou se ocitá mimo čas a v absolutní svobodě. Vše se odehrává pouze mezi ním a rybou. Náhle se Michal ohýbá…
Text / Milan Rozsypal
Foto / autor