Návrat do minulosti – II. díl

Štítky:

Taky tajně sníte o rybařině v divoké přírodě? Já si svůj sen rozhodl splnit a v předchozím čísle jste si mohli přečíst, co mě k tomu přimělo. A kde že jsem to minule skončil? Ááá, už vím!

Ze začátku bylo v plánu, že odjedou oba mí kamarádi, ale po tom, co v noci trošku popřemejšleli, odjel jen Ruslan s plánem, že stihne v práci všechno co nejdřív, aby se vrátil zpět za dva, tři dny a nechal mi jako společnost jeho manželku Táňu. Což mi vůbec nevadilo, aspoň jsem si měl s kým povídat a nebylo mi smutno. Když nás tedy Ruslan v pondělí ráno opustil, uvařila nám Táňa výborný oběd a začal jsem se pomalu rozkoukávat po okolí.

Za celý den jsem chytil jen pár menších ryb, které jsme hned pustili zpátky do vody. Den uběhl rychle a už se začalo pomalu stmívat. V tom se ozval prut, který byl položený blízko rákosí. Zvedl jsem ho a hned ucejtil, že na druhým konci je něco většího, než ty rybky předtím. Jak tam bylo málo vody, vytvořil se velkej vír a ryba začala směřovat k onomu rákosí. Neváhal jsem ani vteřinu a začal se brodit bahnem k našemu člunu. Člun jsme měli bez motoru, protože jsme tu naší rybařinu chtěli co nejvíc přizpůsobit dávným časům s našima dědečkama. Takže jsem do člunu naskočil, dal si prut mezi kolena a začal rychle pádlovat k rybě k rákosí. Bylo to fakt těžký, protože ryba se mi v rákosí zamotala, takže jsem se jím musel vymotat a dostat se k ní co nejblíž. Když se mi to konečně podařilo, mé tušení se potvrdilo, ryba byla krásně velká. Po chvilce zápasení se mi ji podařilo nabrat do podběráku. Dopádloval jsem na břeh, změřil ji a zvážil a vyklubal se z ní nakonec více než 15 kg sazan. Byl to dvoubarevnej šupináč s obrovským kormidlem, takže jsem byl v euforii, že se mi tam konečně podařilo chytit něco většího. A taky mě to utvrdilo v tom, že se v jezeře velké ryby nachází! Připravili jsme potřebné věci pro focení, udělali menší photo shoot a rybu vypustili zpět do jezera.

Po takové pěkné akcičce jsme se potřebovali trochu uvolnit, tak jsme rozdělali oheň a dlouho jen seděli a koukali na noční oblohu. Byla krásná klidná noc a hvězdy byly tak nízko nad lesem, že jsme na ně mohli skoro dosáhnout rukou. Byla to opravdu krásná podívaná. Táňa si šla lehnout po půlnoci, mně se však venku líbilo natolik, že jsem zůstal sedět v křesle dál a po chvilce v něm dokonce i usnul. Probudily mě až sluneční paprsky, které mě po ránu začaly šimrat po obličeji.

Další den se nedělo nic zajímavého. Záběry jen od malých ryb, že to skoro ani nestojí za řeč. Dopoledne ale zavolal Ruslan, který se ptal, co chceme koupit dobrého na zub. Čekali jsme ho až ve čtvrtek, ale on zvládl udělat veškerou práci jen za jeden den, místo plánovaných tří, takže přijel ještě v úterý večer a přivezl plný kufr jídla – melouny, dýně, čerstvý chléb a hlavně hodně masa. To jsme hnedka naložili dle tradiční ukrajinské receptury na způsob šašliku. Je to vlastně marinované maso na špízu a kdo ho nikdy neochutnal, neví, o co přichází! Byl jsem rád, že Ruslan přijel tak brzo, přecejen jsme se rok neviděli a měli jsme si o čem povídat celý večer.

Další den ráno jsme vzali člun, objeli lovná místa a prokrmili je větším množstvím boiliesu. Ryby se čas od času ukázaly u našich bojek, často jsme kolem nich spatřili bublinky. Bylo vidět, že mají ryby o krmení zájem a taky, že se mi později ještě v tentýž den podařilo chytit mého vysněného lysce. Sice nebyl tak velký, jak bych si přál, měl jen asi nějakých 10 kg, ale i tak to byla krásná ryba a hlavně takový zvoneček minulosti, hned jsem si vzpomněl na dědu, že jsme podobné kdysi chytali.

Během dne jsme ještě ulovili pár menších sazanů. Celou dobu jsme byli stále v pohybu, takže čas plynul a dny rychle utíkaly. Ve čtvrtek nám zavolal náš dobrej kamarád Maxim, že má volno a že by se rád za náma s manželkou stavil na pár dnů. Vysvětlili jsme mu cestu, ale pohrozili, že ji musí držet v tajnosti, nechtěli jsme totiž, aby se o našem tajném místečku někdo dozvěděl. Po pár hodinách se tedy Maxim objevil v doprovodu své manželky Světlany u nás v zátoce a jak už to tak na Ukrajině bývá, opět otevřel kufr auta a odhalil další várku dobrůtek a pití. Všichni se vždy snaží přivézt to nejlepší, takže jsme si připadali jak v pětihvězdičkovém hotelu Hilton. Maxim není příliš zkušeným rybářem, takže byl rád, že loví s chlapama, co maj těch zkušeností trochu víc. Chtěl se námi inspirovat a hlavně se přiučit něčemu novému. Ruslan následně chytil velkýho sazana, který byl sice trošku menší, než můj pondělní, ale i tak to byla stejná dvoubarevná ryba, jako by byly ze stejného vrhu. Zase nás to přesvědčilo o existenci větších kousků v tamním jezeře, stačilo se k nim jen dostat.

Náš tým se postupně zvětšoval, v pátek totiž přijeli ještě další kamarádi – Sergej s manželkou. Takže to nebyla jenom rybařina, ale i taková menší dovolená, víc lidí se přece rovná více zážitkům! Kemp se rozdělil na dva tábory, my chlapi jsme rybařili a každej z nás měl pár záběrů, takže bylo pořád co dělat. Na rozdíl od nás si ženský vzaly pruty do vedlejší zátoky, kde bylo hodně rákosí, kam si zalezly, opalovaly a chytaly na splávky malé rybky. Každý večer jsme seděli a kecali dlouho do noci, u dobrýho jídla to jde totiž moc dobře. Vzali jsme brambory, naházeli je do ohně a následně jedli jako za starejch časů s dědečkama. Vždycky někdo vyprávěl nějakou vtipnou historku, takže i o zábavu bylo postaráno. Občas taky byl i nějakej ten záběr, takže naše večery byly opravdu aktivní.

V sobotu se na druhý straně jezera objevilo neznámé auto, kterým přijeli nějací dva místní rybáři. Byl jsem samozřejmě zvědavej, jak, kde a na co chytaj, takže jsem vzal do ruky dalekohled a na tajňáka začal pozorovat, co dělaj. Ale když z kufru vyndali už asi 10. prut, málem mi vylezly oči z důlků! Nakonec jsem jich na břehu napočítal asi 15, přitom jsem si všiml, že chlapci měli jen 6 hlásičů na tak velkej počet prutů, takže na zbytek přivázali zvonečky na konce prutů. Asi taky chodili kdysi chodit chytat ryby se svejma dědama. Každopádně jsem začal bejt fakt zvědavej, jak ve dvou zvládnou takovej počet prutů, když jim přijdou třeba tři čtyři záběry najednou.

A tak si v klidu sedim, zabejvám se svejma věcma, když si najednou po obědě všimnu, že je na druhym břehu nějaká běhačka. Zvonečky se ozývaly ze všech stran jak někde u kostela a tak nějak tam bylo nějak hodně povyku. Beru dalekohled a začínám umírat smíchy. Dva týpci tam skoro lítaj a neví kam skočit dřív. A proč asi? Rozjelo se jim samozřejmě asi osm prutů najednou! Bavil jsem se dál a všiml si, že se jim vlasce z prutů zamotaly do sebe, takže nakonec zvládli vytáhnout jen jednu rybu, tak začali pěkně nadávat. Asi si všimli, že se dobře bavím na jejich účet, takže mě po chvíli přišli navštívit. Začali se vyptávat, jak to teda děláme my, takže jsem jim hezky vysvětlil podstatu věci – počet prutů přece neznamená více úlovků, ani úspěchů, vyplatí se totiž víc investovat do kvalitního krmení a nechat si jen dva tři pruty. Šance na úspěch je pak mnohem větší! Taky jsem jim naznačil, že správní rybáři se s chycenými rybami jen vyfotí na památku a pak je hned pustí, takže nepatříme k žádnejm masařům. A proto bychom uvítali, že když už jsme jim takhle poradili, kdyby zavedli stejný postup jako my a ryby domů nebrali. Začli nám vysvětlovat, že si u nich rybu zamluvila snad celá rodina, tak jsme se shodli na kompromisu, že si můžou vzít opravdu jen pár ryb takových, bez kterých se neobejdou a že to hlavně nesmí být ryby velké, ušlechtilé. Se vším souhlasili, tak jsme jim dali na cestu ještě pár koulí a udělali několik montáží, který si pak dali na svoje pruty. Odešli šťastný s novou inspirací a bylo vidět, že dali na nás, protože prutů na druhý straně jezera začalo postupně ubývat, nejdřív se jejich počet zmenšil na 8 a nakonec tam zůstaly stát pouhé 4 pruty. Navečer za námi přišli znovu, že se jim krmení moc líbí a jestli bychom jim ho nemohli prodat, ale my si přijeli rybařinu užít, ne při ní obchodovat, takže jsme odmítli a dali jim zase pár kousků zadarmo. Oni na oplátku přinesli pravou ukrajinskou pálenku ‚samohonku‘, takže všichni byli spokojeni.

Odjezd jsme si naplánovali na neděli, zbýval nám poslední jeden den na chycení velké ryby. A tak jsme si tak s chlapama v sobotu večer seděli při západu slunce v křesle, dávali si kafe a cigárko a najednou se stalo něco nečekaného. U naší bojky se vytvořil velký vír a uprostřed něho se z ničeho nic objevil obří hřbet krásného sazana. Ryba, na kterou jsme cílili celý týden. Jakoby nám dávala najevo, že jí naše návnady zajímají a že se nám příště předvede až na břehu. Byl to nádherný pohled, vzpomínám na to doteď.

V neděli po probuzení jsme se jen v klidu sbalili a řekli si, že další rok vrátíme na stejné místo a sazana chytíme. Pak jsme se rozloučili a vydali se svou vlastní cestou domů.

Takový týden v divoké přírodě s přáteli bych přál opravdu každému, na takové zážitky se prostě nezapomíná. A mně už teď nezbývá nic jiného než čekat, až si příští léto ulovím svou vysněnou rybu.

Slávek „DOK“ FALTUS

Příspěvek Návrat do minulosti – II. díl pochází z Chytil magazín