Štítky:
Vesele rozvalený v křesle, nohy hozené na kbelíku s krmením, to je pohodička. Po očku sleduji přijíždějící rybáře na babetě, jak se smutně rozhlíží po břehu rybníka. V duchu si krokuje 3m. Chvíli nevěřícně zírá, a pak jako mnoho dalších odjíždí pryč. Já zde sedím již dva dny, jen proto, že vím, jak to zde chodí. Vlastně si nepamatuji, kdy by se na této vodě po ránu bylo jinak a dalo se zde v klidu sednout.
Můj příběh vznikl vlastně z nostalgie…