Iktus – krok do neznáma 2. díl

Štítky:

Když se člověk vypraví rybařit na jih Francie, vždy je celou cestu tak nějak přesvědčený o tom, že tam na něj bude čekat mnohem lepší počasí, než jaké nechal doma. Většinou to bývá i pravda, ale v polovině naší výpravy na jezero Iktus jsme si spíš připadali, jako bychom se vrátili doprostřed zimy. Okolí jezera ležícího nedaleko španělských hranic pokryl sníh. Prudkou změnu počasí jsme probírali s Cyrilem, zdejším starousedlíkem, který zde žije většinu svého života, který nám řekl, že se tu napadaný sníh na zemi udržel poprvé od roku 1985! Výpravu jsme si tedy evidentně načasovali výborně – v nejhorším počasí za více než čtvrt století jsme tu chtěli nachytat kapry.

Tim Paisley byl přesvědčený, že je to všechno jeho vina, že nosí smůlu. A možná měl pravdu. Pokud si však myslíte, že se nám nedařilo, tak to se pletete. Já už měl na kontě dvacítku a Tim si vytáhl svého prvního kapra na sněhu. Také jsem si moc přál, aby se mi podařilo nějakého kapra z vody vytáhnout, ještě než sníh sleze, jenže sluncem zalité dny se měly brzy vrátit a čas se mi krátil. Přešlapoval jsem kolem prutů a přemlouval je, aby se už konečně alespoň jeden z nich rozjel. Uvažoval jsem, že bych jeden přehodil, ale pak jsem si řekl, že bude lepší je nechat tam, kde jsou. Rozhlédl jsem se po hladině právě včas, abych v dálce postřehl vyskakujícího kapra. Že by se přesunuli na volnou vodu? Další půlhodinu jsem se na toto místo soustředil a zahlédl jsem tam další dva kapry. Bylo rozhodnuto. Nikde jinde nebudu mít větší šance, než právě tam. Nechtěl jsem ryby vyplašit, ale ony si o udici doslova říkaly.

Převázal jsem nástrahu a ve člunu se vydal zahájit frontový útok. Je vždy těžší se zorientovat, když je člověk na vodě, ale mířil jsem zhruba do míst, kde jsem kapry předtím viděl, a přitom sledoval echolot. Dno se začalo ze šesti metrů zvedat a mně se po chvíli manévrování podařilo najít vrcholek v hloubce 3,5 m. Vypadalo to tam perfektně a dokonce jsem na displeji viděl v okolí i několik ryb. Měl jsem pocit, že jsem přesně tam, kde bych měl být. Teď už mi nezbývalo nic jiného než doufat, že mi to bude také hodně platné. Na rozřešení jsem nemusel dlouho čekat. Zpátky na břehu jsem byl sotva pár minut, když se mi rozjel čerstvě zavezený prut. Změna místa zafungovala na výbornou, měl jsem záběr! Byl jsem trochu víc nervózní než obvykle, ale naštěstí všechno klaplo tak, jak jsem si představoval. Háček Fang twister držel spolehlivě jako vždy a do podběráku jsem nabral svého dlouho očekávaného sněžného kapra. Jestli bude velký nebo ne, mi bylo srdečně jedno. Vím, že to říkává spousta lidí, ale pro mě za mě mohl mít třeba jen pět kilo, mně šlo o to, abych se s ním mohl vyfotit na sněhu. Jen pro úplnost dodám, že vážil 14,30 kg a fotka v zasněžené krajině vypadá naprosto senzačně – mise splněna!

Bylo jisté, že jsem našel dobré místo, jenže v tom spěchu, s jakým jsem se tam vydal, jsem vůbec nepamatoval na to, abych si ho označil bójí. Musel jsem proto zpátky do člunu a najít ho znovu, což nebylo nic snadného. Vzal jsem si s sebou tyčovou bójku, které dávám přednost před H bójkami. Nechápejte mě špatně, určitě H bójky nezavrhuji. Jsou perfektní, když si člověk potřebuje rychle označit nějaké nově nalezené místo. Potíž spočívá v tom, že se snadno zamotají do vázek a mohou způsobit pohromu, když kolem nich projede zaseknutá ryba, kdežto tyčová bóje se ohne a vlasec ji přejede. Jejich stinnou stránkou je fakt, že chvíli trvá, než člověk sešroubuje metrové sekce dohromady, proto jsem pro začátek spustil jen H bójku, abych si místo předběžně označil. Je k neuvěření, o jak velký kus to člověka ve člunu poponese, aniž by si to uvědomil. Každopádně jsem byl rád, že jsem našel slibně vypadající místo a dokonce ještě výše položené ve 3,40 m. Bylo fajn vědět, kde ryby jsou a berou. K udici jsem přihodil pět obligátních hrstí konopí a dvacet koulí Purple monster squid a spokojeně se vracel ke břehu. Když jsem si stoupl za pruty a pohledem zkontroloval bóji, připadalo mi, že je mnohem dál, než by měla být. Hádal jsem, že byla dobrých dvacet metrů od místa, kde jsem kapra ulovil. Očividně jsem si označil úplně jinou vyvýšeninu dna, než jsem měl v úmyslu. Ani tak to však nevypadalo zle. Rozhodl jsem se, že udělám nejlíp, když udici nechám alespoň nějakou dobu na místě a uvidím. Nicméně pochybnostem a nejistotě z toho, že nemám nástrahu tam, odkud mi kapr zabral, jsem se ubránit nemohl.

Tima trápily potíže s plynem – tedy ne přímo fyzicky, pokud mě chápete, nedařilo se mu v karavanu připojit pořádně láhev s propan-butanem a došel k závěru, že právě já dokážu jeho problém vyřešit. Jsem schopný i ochotný se pustit do všeho, ale určitě bych o sobě netvrdil, že jsem domácí kutil. Jednoho krásného dne moje opravářské pokusy dozajista skončí katastrofou, ale protentokrát se nám, po troše popotahování a postrkování, podařilo plyn napojit a topení začalo fungovat. Byla velká zima a Julie vypadala moc spokojeně, že jim topení zase topí. Tim byl v dobrém rozmaru. Ulovil dalšího kapra, trochu většího než toho posledního, měl lehce pod 14 kg. Viděl na hladině pohyb a byl si jistý, že další úlovek na sebe nenechá dlouho čekat. Nemohl jsem s ním nesouhlasit.

Vrátil jsem se zpátky na své loviště a kupodivu jsem zjistil, že zatímco jsem byl pryč, Joan žádného kapra nechytila. To se moc často nestávalo. Zíral jsem na bójku a utvrzoval se v přesvědčení, že je na špatném místě. Nakonec jsem přemluvil sám sebe, abych ji raději dojel přemístit o něco víc vpravo. Ještě než jsem to však stačil realizovat, probudil se prut k životu a já měl akci! Nabídl jsem prut Joan, ale říkala, ať si ho zdolám klidně sám. Do čehož jsem se také s radostí hned pustil. Ryba kroužila hluboko u dna a za chvíli jsem měl pocit, se že mi vlasec o něco dře. Díky echolotu jsem věděl, že na dně je spousta hrbolů, takže jsem raději hned skočil do člunu a vyrazil na vodu. 

Pokaždé, když se mi něco podobného stane, rozbuší se mi srdce a adrenalin stoupá. Vlasec se může snadno kolem něčeho omotat a je hotovo. Dnes mi však štěstí přálo. Jakmile jsem se dostal nad místo, kde vlasec uvízl, okamžitě se uvolnil a vystřelil v jiném úhlu pryč. Opět se dostavil onen příjemný pocit, který mívám, když na háčku cítím kapra. Moc šancí na osvobození neměl, když jsem byl ve člunu nad ním. Natáhl jsem se s podběrákem, abych nabral pěkně šupinatého lysce. Byla to moc pěkná dvacítka, 20,20 kg přesně. Při tomto focení byl už všechen sníh téměř pryč, takže jsem s prvním kaprem měl neuvěřitelné štěstí, ale i tak fotka vyšla dobře. 

Nyní jsem měl dilema. Myslel jsem, že jsem na špatném místě, ale i na něm mi kapr zabral. Očividně tam bylo kaprů více, a tak se určitě vyplatí, když nastražím místo jednoho prutu raději dva. Místo bóje bych mohl rovnou zavést udici, zkusit najít původní místo, a to si pak označit. Obě dvě vyvýšeniny byly poměrně malé a najít je mi dalo opravdu zabrat. Kroužil jsem kolem tak dlouho, až jsem našel, co jsem hledal. Se dvěma udicemi ve slibném lovišti jsem z toho všeho měl dobrý pocit.

Tající sníh nám působil spoustu nepříjemností. Moc rovného placu na bivak pro dva Double-top jsem na lovišti neměl. Určitě si na něj ale nestěžuji, byl jsem rád, že jsme ho s sebou vzali. Těsně za námi se terén hodně zvedal a voda stékající ze svahu nestačila odtékat dost rychle. Všude kolem bivaku stála v kalužích voda a podlážka bivaku připomínala spíš vodní postel. Neměli jsme šanci zůstat v suchu a čistí, ale když se ohlédnu zpátky do minulosti, kdy jsem používal podstatně horší vybavení, nebyli jsme na tom zas tak špatně. Člověk většinou nedokáže dostatečně ocenit kvalitu a možnosti, které má, protože s tím, co bylo kdysi, se srovnává těžko. Joan koupila malý levný deštník, aby jsme pod ním mohli sedět během dne. Já z něj nebyl vůbec nadšený, protože vypadal dost nekvalitně. Stejně podlehl hned první dávce sněhu, takže jsem se s ním nemusel trápit dlouho. Zbyla z něj jen hromádka zkroucených drátů a potrhané látky. S potěšením jsem ho vyhodil.

Kvůli sychravému počasí jsme museli zůstávat v bivaku a já měl na jezero docela jiný výhled. Ze dveří jsem se nedíval přímo na své loviště, ale kus dál. Jak jsem tam tak seděl a pozoroval hladinu, uviděl jsem loupnout se kapra o dost dál vpravo, než jsem měl nahozeno. Mohlo to být na půl cesty mezi tímto a prvním lovištěm. Až dosud jsem v těch místech žádný pohyb nezaznamenal. Vlastně mě to zas tak moc nepřekvapilo, protože ryby už mi daly jasně najevo, že nemají v úmyslu zůstávat na jednom a tom samém místě. Bylo dost dobře možné, že se znovu daly do pohybu.

Další dva kapři, kteří se tam ukázali, mě přesvědčili, že bude nejlepší najít si poblíž nové místo. Znovu jsem zjistil, že jak se blížím k oblasti, v níž jsem kapry viděl, začíná se dno zvedat. Nebylo pochyb o tom, že dávají přednost mělčí vodě, což jsem si ostatně myslel hned po prvním průzkumu jezera. Jestli tomu tak bylo jen kvůli ročnímu období, ukáže až čas. Dno vystoupalo až do dvou metrů, což se mi zdálo až příliš mělko. Kousek vlevo však začínalo znovu klesat a v hloubce něco přes tři metry jsem našel pěknou lavici. Přesně tam jsem také svého malého panáčka z boilie Purple squid posadil. 

Té noci jsem se moc dobře nevyspal. Rozjely se mi všechny tři pruty a navíc každý v jiný čas. První záběr mi přišel na nově zavezenou udici. Výsledkem byl lysec přes 13 kg. Z dalších dvou akcí jsem měl podobně velké kusy. Vsadil bych se, že všichni tu byli vysazeni během jednoho zarybňování. Kaprů mezi deseti a patnácti kily zde žije opravdu hodně. Nejspíš je sem vypustili jako poslední, protože moc menších se tu nevidí. Potom ovšem nastává ve váhové kategorii skok až ke dvaceti kilogramům, se kterými jsem již také měl tu čest se seznámit. Samozřejmě se tu prohánějí i větší, ale na ty si musím ještě počkat. Doufám ale, že to nebude trvat moc dlouho. Možná jsou moje odhady totálně mimo, ale soudil jsem tak podle úlovků, které jsme s Timem zatím měli. Uvidíme, na Iktu jsem dosud strávil jen pár dní. I když hodně akčních!

Zrovna když jsem jednoho kapra pouštěl zpátky na svobodu, začaly se mezi větvemi stromů prodírat první sluneční paprsky. Nastalo nádherné klidné ráno, a i když slunce bylo zatím jen nízko nad obzorem, už jsme cítili teplo, které k nám vysílá a které nám během posledních pár dní tak chybělo. Byl jsem utahaný jako kotě, ale nechtěl jsem tak pěknou část dne prospat. Postavil jsem tedy vodu na čaj a využil jsem příležitosti udělat několik snímků. Tohle ráno se s těmi předchozími vůbec nedalo srovnat. Konečně jsem už neměl dojem, že máme zimu, ale že se vrátilo jaro. 

První ranní hrnek čaje mi vždy chutná lépe než jakýkoliv jiný. Jen tak jsem si seděl, usrkával čaj a užíval si klidu a míru, který všude kolem panoval. Z rozjímání mě vytrhl zvuk hlásiče. Rozjel se mi jeden z levých prutů. Pro změnu jsem tentokrát rozčilením nevyhodil hrnek do vzduchu, ale spořádaně jej položil vedle na zem. Ze záběru jsem měl dobrý pocit. Ryba se držela u dna a pohybovala se pomalu, to bylo dobré znamení. Vlasec se mi zachytil téměř přesně tam, kde posledně. Teď jsem však zachoval více klidu, nejspíš proto, že už jsem nějaké ty úlovky měl a už na první pohled to nevypadalo tak zle. Jakmile jsem se se člunem ocitl poblíž, vlasec se sám uvolnil a já měl s rybou znovu kontakt. Nespěchal jsem. Na klidné vodě mi ani v nejmenším nevadilo, že mě prozatím neviditelný úlovek tahá sem a tam. Voda podle všeho nebyla tak čistá, jak normálně bývá, ale i tak se mi poštěstilo kapra zahlédnout celkem hluboko. Bude to dobré, řekl jsem si. Nakonec se ukázalo, že to je můj největší úlovek z celého týdne. Vysoký hnědý lysec vážil 21,5 kg a v ranním slunci se vyjímal úžasně. 

Po vyfocení jsem se s ním rozloučil a vrátil mu zpět svobodu. Zanedlouho jsem uviděl známou siluetu. Ze svého loviště k nám přicházel Tim. 

„Dobré ráno, kámo! Jak se vede? Vytáhl jsem si hned brzy ráno lysce 21,5 kg!“ volal na mě Tim už zdálky. 

„Já taky!“ odpověděl jsem mu zvesela.

Zvláštní, že jsme oba zdolali ve stejnou dobu podobnou rybu s naprosto stejnou váhou! Tim se na svém lovišti poohlížel po nových místech a narazil na jedno, kterého si předtím nevšiml. Úspěch se dostavil okamžitě. Stejně tak se to stalo i mně. Měl jsem udice na třech místech, se kterými jsem byl naprosto spokojený, a která byla úplně jiná než ta, na nichž jsem tu začínal. Aktivitu ryb jsem si vysvětloval tím, že je nikdo před mým příjezdem nerušil, a když mi jedna zabrala, přesunuly se na volnou vodu, kde zdá se, hodlaly zůstat. 

Jenže nám se valem blížil konec výpravy. Měli jsme pátek ráno a do odjezdu nám zbývalo zhruba čtyřiadvacet hodin. Kromě toho nás před dlouhou cestou čekalo ještě balení. Byla to škoda, protože věci se zrovna daly do pohybu. V pátek mi přišlo dalších pět záběrů. Všechny ryby měly přes deset kilo a stejně jako můj první šupináč bojovali jako lvi. Proč to tak ti šupináči jenom mají? Zastavil se za námi Jeremy, majitel. Opatrně vyzvídal, jestli jsme si ten, v jeho očích naprosto příšerný týden s hrozným počasím, alespoň trochu užili. Musel jsem mu připomenout, že ve srovnání s tím, na jaké počasí jsme oba zvyklí, to nebylo zas tak strašné. Navíc z výpravy jsme byli nadšení už jen proto, že se nám oběma podařilo ulovit si kapra na sněhu. Jeremy je milý chlápek a já se s ním zase někdy rád uvidím.

Stále jsme však měli před sebou ještě poslední noc. Po jednom záběru pozdě večer však plynula nerušeně. Že bych měl to nejlepší už za sebou? Nebo si ryby daly jen na chvíli pohov? Odpověď jsem dostal hned za rozbřesku. Rychlý záběr mě přiměl vyskočit z křesla a po pěkném souboji jsem se mohl radovat z třináctikilového lysce. Některé včerejší kapry jsem do vody vrátil bez nafocení, ale kvůli tomuto poslednímu Joan fotoaparát vytáhla. Stačila udělat sotva dva snímky a znovu jsem uslyšel hlásič. Chvíli jsem váhal, co udělat. Pak jsem strčil kapra do vážícího saku a dal ho do vody. Teprve potom jsem zasekl. Lepší průběh událostí posledního rána výpravy jsem si ani přát nemohl. Nádherný břidlicově šedý lysec 15,20 kg mi zpříjemnil balení. 

Kolem bivaku to zase jednou vypadalo jako po výbuchu. Když za námi zašli Tim s Julie, aby se před cestou rozloučili, nemuseli hádat dlouho, co se tu dělo. Oběma nám bylo jasné, že bychom nachytali spousty další ryb, kdyby jsme tu mohli zůstat. Na začátku výpravy jsem jen doufal, že po týdnu stráveném na jezeře Iktus budu moci s klidným svědomím prohlásit, že se mi tu dobře chytalo. Průběh výpravy nakonec ukázal, že se tu nerybaří jen dobře, ale přímo výborně. Již před odjezdem jsme s Timem uvažovali nad tím, kdy se sem vrátit… 

Na začátku prvního dílu jsem se zmiňoval, že Iktus není žádné nové jezero, jen o něm moc rybářů ještě neslyšelo. Jedná se však o mimořádnou lokalitu a vzhledem k tomu, že zdejší kapři mají ohromný růstový potenciál, je nasnadě, že se tento revír bude jen zlepšovat. Ano, žije tu i několik velkých sumců a jeseterů, o které jako kapraři opravdu nestojíme, ale to není zas tak neobvyklé. Nám se naštěstí vyhýbali, za což jsme jim ostatně byli vděční. Počet velkých kaprů tu je ovšem podstatně vyšší a najde se mezi nimi i několik skutečných obrů. Těším se, až si na ně políčíme a doufám, že nám některý z nich skončí na háčku!

Steve Briggs

Tento článek byl publikován v Kaprománii