Mongolsko, ryby a ženy

Můj muž Roman mě jednoho dne mezi řečí oslovil s tím, že zbytečně lenoším doma na místo toho, abych o něj pečovala v jeho milovaném Mongolsku. Ať prý zvednu zadek a přiletím za ním alespoň na měsíc do jeho vysněného letního domova. Já v legraci vše odkývala a obratem vypustila z hlavy. Čas plynul. Roman se pomalu začal chystat k odletu a já posmutně očekávala dlouhé dny bez něj, jeho háčků, nití, peří a kilometrů různých rybářských vlasců. Ty jsou u nás doma mimo jiné snad všude, kde to normální smrtelník vůbec nečeká. Koncem srpna už mi bylo jasno! Žádné leháro slaměné vdovy a škola dcery Aleny, ale tvrdá realita. Letenka vystavená na moje jméno směr Moskva a dále Ulaanbaatar spolu s nutným vízem a přede mnou jeden měsíc v mongolské tajze u ruských hranic se skupinou čítající devět tichých bláznů – rybářů. To že tichých bych měla vypustit, protože jestliže doma vystačí s pár větami jako co je k večeři, kde mám vyprané ponožky, úderem či krokem směrem od domova stávají se zábavnými společníky a tak tomu bylo i na této společné cestě. Po zajištění rodinného krbu jsem zbytek rodiny opouštěla se smíšenými pocity a odjížděla na letiště.

Pro mě to byla již druhá cesta do Mongolska, ale první rybářská, a tak to co mě čekalo nebyl zas až tak úplně let do neznáma. Zato pro většinu pánů rybářského cechu spolucestujících se mnou to bylo poprvé. Oni i já jsme se po prvním shledání na letišti okukovali s notnou dávkou opatrnosti a v myšlenkách probírali co nás čeká a jaké jsou představy jejich a mé. Nejspíš čekali, že budou od žen alespoň na těch čtrnáct dní na míle daleko a ejhle, vetřelec kterého neznají a ještě k tomu ženská. No nic. Po všech těch letištních povinnostech při odbavení kdy jsme se oťukávali nastal čas, kdy jsme společně usedli do letounu směr Moskva a já nám všem v duchu popřála šťastný let a čisté nebe. Cesta do Moskvy uběhla rychle a my vystoupili na letiště v zemi, kde zítra již dávno znamenalo včera, ale dodnes bohužel nikdo neví, kdy to zítra vlastně bude. Kluci, jak jim v duchu říkám, reagují na Moskevské letiště po svém. Vtipkují mezi sebou a já se snažím zapamatovat 9 nových jmen a moc nevyčuhovat z řady. Po občerstvení v irské restauraci, kde popíjeli černé pivo Guiness a kde se mě občas zeptali na něco ohledně rybolovu a mongolských pastevců či na místo, kde budeme trávit společný čas jsme po opakovaném odbavení usedli do ruského letadla s očekáváním nepříjemného skoro sedmihodinového letu do Ulaanbaataru.

Let začal prohazováním míst abychom seděli společně a mohli si cestou povídat či odpočívat na rameni souseda vmáčknutého do sousedního sedadla. Měla jsem štěstí. Kluci už mě začlenili do party a já se těšila, jak jim budu moci jejich pomoc a humor oplatit službou o níž zatím nevěděli. Nelekejte se, vždyť už víte, že jsem čtyřnásobná babička. Má budoucí služba se týkala vaření, přišití zipu na spacáku či oprava při jiné havárii, kterou chlap řeší drátkem místo nitě, nebo sirkou přidržující knoflík. Cesta začala utíkat. Let se zdál poklidný až do doby, kdy jsme společně s Honzíkem a Zděndou zjistili, že létáme v soustředných kruzích okolo Moskvy. Po třech hodinách kroužení a naší nevědomosti co se ve skutečnosti děje začalo letadlo klesat na přistání zpět na Moskevské letiště Šeremetěvo. Zkrátka letadlo mělo nějakou poruchu a to pro nás znamenalo několika hodinové zdržení v Moskvě a nepříjemné prodloužení cesty do vytouženého cíle. Tato událost nás nějak víc stmelila a tak znovu nastoupený sedmihodinový let proběhl klidně převážně ve znamení spánku a přiznám, že i v novém alkoholovém opojení některých chlapáků. Co kdyby to náhodou chtělo s námi bouchnout na zem. To by té slivovice byla určitě škoda.

Konečně Ulaanbaatar vydechla jsem si. Můj muž se na mě zase usmívá zblízka a naši mongolští přátelé mě i mé kluky vítají na pevné zemi. Měli výdrž, protože jsme dorazili se šestihodinovým zpožděním. Po pár fotkách v nové zemi jsme se rychle uvelebili v připravených autech. Jedeme se ubytovat a osprchovat. Tu sprchu si určitě zasloužíme. Někdo jde potom spát, ale většina z nás jde udělat poslední nákupy. Kupují se zejména potraviny, které vydrží, podle chuti jednotlivých účastníků a někteří ještě doplňují své oblečení do divočiny. Po krátké noci nasedáme do ruských terénních furgonů a konečně cestujeme za šupináči a nádhernou divokou přírodou, která Vás uchvátí jen co vyjedete za prašný a chaotický Ulan. Skutečně nejsem rybářka, pouze někdy, když jsem s manželem u vody to na chvilku zkusím, ale i já se moc těším na nové místo, které uvidím rovněž jako ostatní poprvé. Tentokrát totiž budeme cestovat o něco dál, než jsem byla minule. Byla jsem zvědavá, jestli na konci cesty bude čekat srub, který mi Roman před odletem slíbil, nebo se budu zase mačkat ve stanu. Taky jsem netušila, jaké budou první reakce kluků v okamžiku kdy několik kilometrů za městem zjistí, že mobilní telefony jim k ničemu nejsou. Vždyť je to věc s kterou za posledních několik let všichni doslova srostli a neumí si život bez ní představit. Určitě z toho budou nervní ještě několik dní po dojezdu na místo určení. Těch deset hodin v autě, kde se ukáže jací ti naši chlapi vlastně jsou, co snesou bez cigaret v puse, se skrčenýma nohama, které cpou do jakéhokoli volnějšího místa aby si ulevili. Moc si v tu chvíli přeji být tím nejmenším tvorem na světě či netopýrem abych mohla změnit tu strnulou polohu na sedačce. Zároveň se ale výborně bavím. Já přibližně cestu znám a vím, že asfaltová silnice po čase zmizí a naše auta v rytmu natřásání na šotolinových cestách pojedou dál. Kluci žasnou nad přírodou, její rozmanitostí a rozlehlostí. Jsme v oblasti řídce pastevci obydlených stepí a hor. Po cestě jsou vidět obrovská stáda polodivokých koní, krav, ovcí, koz, ale i velbloudů. Naše první zastávka je již tradičně u prvního Ova které každý mongol ctí a neodvážil by se ho minout bez povšimnutí. I my zůstáváme stát a klukům vysvětlujeme co mají udělat aby si zachovali po celou dobu pobytu v této zemi přízeň bohů.

Lovci snímků a videošílenci se začínají projevovat. Povely stoupni si tam či onam už moc nevnímám. Znám to a tak se těším, že se brzo vydovádí, zakouří si a taky si nezbytně uleví. Pro ně je to jednoduché. Já ale jako žena hledám nervózně jakýkoli kopeček, či prohlubeň v okolním terénu, kam bych se mohla schovat. Marně tady se to prostě nedá, jediným krytem je na volné pláni auto. S úšklebkem odcházím o několik metrů dál a stávám se v mysli neviditelnou. Vím, zdá se to divné, ale brzy si zvyknu já i pánské osazenstvo a vzájemně si v mezích možností vyhovíme. V motorestu se až na pár výjimek snažíme najíst. Těch pár jednotlivců si pravděpodobně myslí, že jejich žaludek nepřežije polévku ze skopového masa a na okamžik získají nekonečné přesvědčení a to i přes vlastní zkušenost, že jejich žena vaří jako z partesu. Jedeme dál. Opouštíme asfalt a naše cesta zdárně ubíhá. Projíždíme venkovská města, hory, mnohakilometrové pláně rovné jako stůl a brodíme přes křišťálově čisté řeky. Pár kilometrů před cílem začínají kluci dorážet na Romana jak ještě je to daleko. V odpověď se jim dostává „už jen kousek“.Po dvaceti minutách následuje stejná otázka i odpověď. Mám pocit, že brzo budu bez muže, protože ho osádka ukamenuje. Již se stmívá, ale hurá jsme konečně v cíli. Kluci se okamžitě probírají a hýří optimismem a ihned začínají padat otázky týkající se rybolovu. Znovu mezi sebou vtipkují a únava je jako mávnutím kouzelného proutku pryč.

Nevěřícně roztahuji oči a zírám na srub, stojící jen několik desítek metrů od nádherné řeky uprostřed malého lesíka. Ostattní v tu chvíli už vykládají věci z auta a staví stany. Martin s Batrachem rozdělávají oheň. Roman otvírá srub a zatápí v kamnech. Teda na první pohled je to hromada cihel a hlíny, ale oheň v tom hoří. Je první společná noc pod Mongolským hvězdnatým nebem, které se Vám tady bude zdát na dosah ruky. Kdo neviděl takové nebe s miliardou hvězd a mléčnou dráhou tak neuvěří, že je to skutečnost. Pod vlivem cestovní únavy se brzo od ohně na kraji řeky všichni postupně trousíme do spacáků a jdeme spát. Jen Roman s Martinem a Batrachem ještě dlouho kují plány na zítřek aby ostatním zajistili co nejkrásnější zážitky z této rybářské dovolené.Když usínám, vím že zítra teprve začne to pravé rybářské šupinaté štěstí i šílenství dohromady. Prostě dobrodružství, kvůli kterému jsme všichni přijeli.

Je první společné ráno. Po rozkoukání vylézám ze spacáku. Brrr, zima mi zalézá snad i pod kořínky vlasů, ale já vím, že tady je to tak. Ráno je to na teplý svetr a bundu s kulichem, odpoledne na kraťasy a večer znovu teple obléci a zahřát se u ohně. Zatímco Roman zatápí já se jdu umýt do průzračné, ale ledové řeky. Od stanů se stále ozývá slastné pochrupování. To chlapi dohání ten sedmihodinový časový rozdíl. Rozhlížím se kolem sebe a pozoruji různě zbarvené stromy a keře. V trávě se krčí protěže. Rychle vychází slunce a zázračně mění všechny barvy. Spěchám ale zpět do srubu, kde budu po celou dobu pobytu vládnout u vaření a škopíku špinavého nádobí mezi tou chlapskou cháskou. V obrovském kotlíku vařím vodu na čaj či kávu. Chystám chleba a ostatní mlsky, které jsme si dovezli ještě z domova. Tomu vévodí x štanglí salámu. Zejména lovečáku. Pomaloučku se probouzejí všichni ostatní a ještě rozespalí s hrníčky v rukou si nalévají na co mají chuť. Po srubu, kde je dost místa pro všechny na sezení u stolu, voní horká káva a čaj. Začíná se krájet chleba a lovečák. Ten mimochodem po měsíci nemůžu ani vidět, natož do něj kousnout. Brzy zaznívá otázka „Tak co chlapi, kam vyrazíme?“. Plánují na co budou chytat a kterým směrem se vydají. Po, nebo proti proudu řeky? Jaké vzory, barvy a velikosti mušek si který vezme. Já si zatím nevěřícně prohlížím jejich výbavy. Teda na ryby. Mám pocit, že z toho všeho co si dotáhli by byl jeden dost dobře vybavený rybářský obchod. Kluci nedočkavě berou do ruky svoje pruty a oblečeni jako kosmonauti se šinou k řece. Jdou na to! Jsem zvědavá jaký první úlovek přinesou. Oheň v kamínkách pěkně praská a prohřívá celý srub. Martin s Romanem roztápí velké ohniště venku, na kterém se budou večer péct ryby.

A co já. Pomalu se sžívám s myšlenkou, že měsíc neuvidím své blízké, že neuslyším rádio ani televizi, že kadeřník a horká koupel jsou tisíce kilometrů vzdáleni. Že budu muset zapomenout na měkoučkou peřinu, ale i kostýmky, sukně a halenky. Místo pohodlné židle usedám na uříznutý kmen černého topolu, ještě mokrý, a v hlavě mi šrotuje co uvařit pro třináct hladových krků. Můj muž hrdý na náš současný domov, který je jeho dílem, vchází dovnitř a na můj dotaz, kde je mé kuchyňské zázemí mi ledabyle ukáže po srubu, kde jsou dvě poličky, tedy prkna u zdi, a na nich jeden plynový vařič. Cestou pro povolenky k rybolovu prý koupí ještě jeden.

Zatloukám do stěn hřebíky a na ně postupně rozvěšuji ešusy, hrnečky, tedy plecháčky a různé kuchyňské drobnosti. V bedýnkách na zemi jsou různé potraviny. Mírný šok, jak na tomhle budu vařit mě po chvilce přešel. Nahodila jsem tepláky a svetr, udělala si první samostatnou kávu z mnoha a pustila se do vaření. Koutkem oka, s respektem k jejich volnosti, jsem pozorovala v nedaleké vzdálenosti pasoucí se krávy, kterým jsme ani nevím proč začali říkat „Jitky“ a taky divoké stádo koní, které přivedl k řece nádherný hřebec. Mohu říct, že jsem si první hodiny nemohla zvyknout na zvláštní pocit, který jsem zprvu neuměla pojmenovat. Ano bylo to vlastně to úžasné ticho, po kterém my lidé občas tolik prahnem. To jsem si ale uvědomila až po několika hodinách, kdy jsem slyšela jen tekoucí řeku a občasný výkřik letícího ptáka. Z přemýšlení mě vytrhla bublající česnečka. Hlásila, že je hotová a úderem jejího odstavení z kamen se vrací i první chlapi s jejich úlovky. Netuší dosud, že na ně čeká horká polévka a s o to větší chutí se do ní pouštějí. Neskrývají radost z toho, že nebudou muset vařit.

Den ubíhá neskutečně rychle. K večeři jsou první ulovené ryby opečené v alobalu na ohni. Kluci se pomalu, řádně unaveni celodenním lovem v divoké řece, schází k ohništi a začínají rybí hody proložené prvními zážitky od vody,občasným fórkem a několika skleničkami slivovice, vodky, džusu či čaje a kávy. Hvězdná obloha nám připomíná, že je čas se uložit k spánku. Ještě padne pár plánů na zítřek, kam kdo půjde, či pojede autem, které máme i s řidičem po celou dobu pobytu pronajaté a postupně se vytrácíme do hajan. Tak kluci dobrou noc. Rána jsou tady pro nás v podstatě stále stejná. Výjimkou jsou jen teplotní rozdíly. Příroda je však každý den jiná. Pokaždé nás překvapí svou úžasnou schopností se měnit.
Roman občas brzy vstává, aby vyfotil východ slunce a stáda polodivokých zvířat choulící se k sobě aby překonali co nejlépe noční mrazy. Naši mongolští kamarádi nám pravidelně po ránu přinášejí čerstvé mléko, které se po pár hodinách mění ve skvělou smetanu, jakou znali snad jenom naši prarodiče, a posléze i v máslo. Učí mě hledat chutné plody keřů, které neznám a které jsou podobné našim borůvkám a brusinkám. Batrach je však jediný, se kterým se trochu domluvím rusky. Řidiči mluví jen rodným jazykem.Řešíme to tak, jak to dělají lidé na celém světě. Domluva je rukama, nohama či pomocí v písku, nebo na papíře nakreslených obrázků. I tak zažijeme společně mnoho legrace. Vzájemně jsme k sobě vstřícní a otevření. Jsou to lidé upřímní, laskaví a dáte-li jim najevo snahu porozumět jejich jazyku a tradicím přijmou Vás bez výhrad. Učí mě dělat masové pirohy po Mongolsku jednou rukou a ač se snažím jak nejlépe umím, těsto mi leze mezi prsty a po čase to vzdávám. Oni se smějí a já jdu zase na oplátku učit je, jak se dělá bramborák, který jim ohromě chutná, nebo rybí pomazánka, kterou jedí poprvé v životě. Den utíká po dni.

Chlapci rybaří na různých místech. Někdy jdou pěšky, jindy za úlovkem vyrazí autem na celý den a vrací se až pozdě navečer. Unavení, ale spokojení. Již dávno si zvykli, že každý den jim uvařím něco teplého do žaludku. Na oplátku mi zase nosí vodu z řeky, ze které se vaří. Pomáhají loupat brambory na ty zpropadené bramboráky. Bylo jich z šesti kilo brambor. Škubou tetřevi a já si uvědomuji, co všechno se dá z těch několika málo druhů surovin uvařit. Doma občas pracně přemýšlím co do hrnce, ale tady je to jiné. Vařím i guláš z lovečáku s fazolemi a zelím. Prostě něco jako boršč. Říkáte si určitě to byl asi blaf. Ale omyl všichni se cpou a mlaskají u toho. Jindy je zase tetřeví polévka a já jen zírám, jak v nich mizí. Ani ochutnat jsem skoro nestihla. Jsem zaskočená, když po mě chtějí i krupicovou kaši a tak vařím jak o závod. Mé srdíčko si tato parta tichých bláznů získala od samého začátku i když jsme si s některými museli občas něco vysvětlit a ujasnit. Než se sejdeme u ohniště večer co večer usedáme na chvíli ve srubu pod rozvěšenými broďáky, bundami, no prostě vším co je nutné usušit. Kluci vážou mušky, koníky, nebo myšky ze srnčí srsti a já nakukuji přes rameno jak jim jejich prsty jindy neohrabané na domácí práce kmitají a vytváří neskutečná umělecká díla, která hned druhý den nabízejí rybám k snědku.

K řece s klukama občas jedu také. Chci si to jejich mokré šílenství také vyzkoušet. Řeky jsou tu úžasné. Místy klidná voda, jindy divoká a nezkrotná. Nemám úspěch. Chytám alespoň jak já říkám malé čudláky ze břehu a to mi ke štěstí vcelku stačí. Až když přiletí další skupina rybářů dostávám šanci vlézt v broďákách do řeky. Ta je ke mně nemilosrdná. Občas mi proud podemílá kamínky pod nohama a já při svých stošedesáti centimetrech nevím, zda do té ledové vody pustím prut, batoh s muškami, nebo budeme plavat všichni tři. Musím uznat, že muškařina je nádherná, ale náročná po všech stránkách. Vylézám z vody a kňučím, že už mě kromě každodenní koupele v řece nikdo neuvidí.

Čas plyne stejně rychle jako voda v naší řece. Počasí se začíná odchylovat od slunného podzimu k zimním teplotám.I naše okolí se rychle mění. Listí se zabarvuje do žluta a hněda. Při větru se sype jako když Vám mezi prsty klouže písek. Občas se do něj přijdou vyválet naši koňští kamarádi z okolí. Čas výprav za šupináči se pomalu chýlí ke konci. Kluci si mimo jiné vyzkoušeli jak dlouho vydrží v sedle zdejších koní, ochutnali místní mléčnou vodku, sýr tříprsťák, smetanu i čaj z mléka, který se tu z vody vaří jen zřídka. V místech, kde táboříme je jí sice dost, ale jinde je velmi vzácná. Mléko je dostupnější. Vodu je třeba nechat zvířatům. Poznali snad sami sebe v situacích, které dříve nezažili. Vyzkoušeli si jak se dovedou chovat v zemi pro mnohé neznámé a exotické a změřili své duševní síly i fyzickou kondici.

Je poslední noc v tajze mezi burjaty, vzdálenými vlky a medvědy, kteří u vody často zanechávají své stopy tak jako zde vzácný sněžný levhart. Moji kluci balí. Ráno se probouzíme do prvního letošního sněhu. Zima o sobě dává vědět. Pijeme poslední čaj a kávu. Otvíráme společně jednu z posledních lahví vodky pro zahřátí a začínáme ukládat věci do aut. Čeká nás zpáteční cesta do Ulanu. Dvěstěpadesát kilometrů stepí a zbylých dvěstě po nové asfaltové silnici. Jedeme místy sněhem, jindy se brodíme vodou a bahnem. Zastavujeme u polodivokých velbloudů, fotíme neuvěřitelné množství orlů a supů, zdravíme „ova“ po cestě. Pořizují se poslední snímky a společné fotografie.

Pozdě večer jsme ve městě.
Jdeme celí utrmácení spát do známého hotýlku. Vždyť zítra se musíme vrhnout na poslední nákupy pro blízké domů. Jedeme na obrovské tržiště, kterému se říká Cach. Prolézáme obchoďáky a i malé krámky na ulicích hlavního města. Já se měním v krejčovskou panu a zkouším různé bundy aby to těm doma padlo. Kluci mi svým charakteristickým gestem ukazují výšku, šířku a zejména objem hrudi svých partnerek. Ladíme barvy. Obtěžkáni se vracíme do hotelu a chystáme se na poslední společnou večeři na které se chceme s manželem s touto partou rozloučit. Zítra ráno se společně se všemi vypravíme na letiště, kde jim naposled z Mongolska zamáváme a současně si vyzvedneme další partu rybářských šílenců, která za námi přiletí stejným letadlem, kterým kluci odletí. Určitě se Ti noví těší na poznání v zemi úžasné přírody, nádherných historických památek a mimořádných dějin.

Letadlo přilétá a tak nastal čas rozloučení. Nevím jak jim, ale mě se kalí oči tím přihlouplým slaným roztokem. Myslím si, že to tady bylo fajn a se slibem, že se v Praze urřitě sejdeme naposledy zamávají a jdou na odbavení. No a já s Romanem jdeme přivítat poslední letošní skupinu, která se rozhodla již dříve spolu s námi strávit posledních letošních krásných čtrnáct dnů v Mongolsku na břehu řeky Onon čtyřistapadesát kilometrů od Ulaanbaataru. Po jejich ubytování na jednu noc v hotelu jedem dokoupit zásoby potravin a navštívit známé ve městě. Než si půjdeme lehnout zaskočíme ještě do nonstop otevřené internetové kavárny a pošleme zprávy všem blízkým do vlasti.

Tato skupina se trošku od předešlé liší. Je nás méně, ve skutečnosti rybaří jen dva mokří šílenci a zbytek se to teprve učí. No a je tu ještě jedna zvláštnost. Přiletěla s nimi ještě jedna žena. Chtějí vidět kromě divočiny nám tak blízké i nějaké památky. Zkracujeme tedy o dva dny pobyt v tajze a do Ulanu se vracíme dříve, než jsme čekali. V našem hotýlku se s tím však srovnali zcela bez obtíží a nemáme s ubytováním žádný problém. Je vidět, že i tady vyjdou stálému zákazníkovi vstříc. Doprovázíme naše přátele po památkách v Ulanu. Na celý den s nimi odjíždíme do nedalekého posvátného Manšíru. Cesta je fajn, sluníčko už zase svítí naplno a tak doufám, že se jim výlet do tohoto starobylého lámaistického města, které bolševici v třicátých letech dvacátého století v podstatě srovnali se zemí, líbí a objeví zde také tu zvláštní energii.

Nakonec i náš pobyt v Mongolsku končí. Chystáme se na zpožděný odlet a doufáme, že stihneme včas let ČSA z Moskvy do Prahy. Později zjišťujeme, že obavy nebyly na místě. Čas čekání na Ulaanbaatarském letišti Buyant Ukhaa si krátíme prolézáním těch několika málo obchůdků, které tu jsou. Konečně se otevírají dveře východu a my odcházíme do připraveného letadla a za chvíli odlétáme. Těším se domů. Je začátek října a naše letadlo v Praze usedá na letištní plochu. Už vím, že je doma vše v pořádku a pomalu si začínám zvykat na ten okolní rámus. Konečně vlastní peřina. Usínám pomalu a moje poslední myšlenka letí tam, co jsem měla plný měsíc domov a psího kamaráda. Ten nebojácně přeplaval řeku a po vzájemném sblížení mi dával celý týden tolik psí lásky a náklonnosti. Znovu se mi do očí hrnou slané krystalky. Slibuji si, že jestli to jen trochu půjde, zase se za ním vrátím.

Autorka článku: Daniela Vlčková

Zdroj: http://www.monfish.com/mongolsko-ryby-a-zeny