Hluboko na severu 2. část

První deštivý den. Vlastně jediný deštivý a jediný, kdy se mi daří ráno vstát a vyjet na vodu z rozedněním, jestli tedy nějaké rozednění vůbec probíhá :o) V takovém psím počasí čekám řádné okounobraní, jenže časem v dešti zjišťuji, že čím hezčeji, tím lépeji. Proto je to jediné ráno, které se mi daří vstát. Nemá cenu se trápit ranním brzkým vstáváním. Stále prší a tak usuzujeme, že bude lepší jet utrácet klingony do místních marketů, než se nechat zkrápět deštěm. Prvním úkolem nákupu bylo najít chleba, ano obyčejný chleba. Nějaký nesladký, nebrusinkový, nejahodový, nějaký klasický chleba. Už jsme plni sladkých toustů, přejetých koblih, sladkých topinek. V jednom marketu nacházíme chleba, který neobsahuje cukr a voní, ano voní jako chleba. Poslední kousek v regále. Bez váhání jde s námi :o) Pobrat kuře, krkovičku, burger, brikety a to by bylo, aby nebylo dobře :o) Po cestě se zastavujeme v místním obchodě s rybářskými potřebami. Sakra další ráj na zemi. Jen vláčka a muška. Tedy pár nějakých splávků se tam válelo, ale jinak regály nacpaný vláčkou. Samej wobler, samej jig, samá žába, samej Nemo, ano i gumový Nemo :o) Opouštíme ráj, neb na ceny nás bohužel nenalákaj. Škoda, neb tady by se dobře utrácelo :o) Po vydatném grilovacím obědě, si na večer lehce vyjíždíme na vodu do další zátoky, v které jsme ještě nebyli. Jako každý den, jsme na jezeře sami. Ani loďka, ani rybář, nikde nikdo, ráj. Kluci jdou po štikách. Nám to nedá a jdeme po okounech. Ty jdou, a tak se nám daří zdolat pár krasavců a Michal výstavní 38čku. Krása :o) Kluci nám ohlašují, že přišli o další větší rybu. Škoda, dny do odjezdu se krátí, ale stále věříme a doufáme.

Ráno se nikdo nepokouší vstát, a tak na vodu vyjíždíme v klidu po snídani. Chceme zkusit zátoky na druhé straně jezera, ale i když je hladina klidná, po příjezdu na místo se rozfouká a rybolov ve vysokých vlnách je utrpením. Rozhodujeme se vrátit a zastavit se v nějaké závětrné zátoce. Při otáčení loďky si s námi vlny pohrají a tak se párkrát zhoupneme bokem k vlnám. Nic moc zážitek, již nikdy více. Ve vytipované zátoce je bezvětří a po vlnách ani památky. I když je jasno a slunce slušně připaluje. Tak i přes antiokouní počasí, taháme slušné okouny. Pomalu zjišťujeme, že okouni jsou prakticky všude. Nejsou to velká hejna, ale jsou, luxus :o) Při jedné zdolávačce Michal vytahuje těžký, vodou nacucaný klacek. Jak bylo zmíněno, min. 300tis. let starý :o))) To ještě netušíme, že o chvíli se nám nedopatřením zasekne kotva mezi dva kameny, a nepůjde vytáhnout. Nejde, nejde a nejde. Naštěstí je to v 1,5m hloubce a tak na ní skrze čistou vodu vidíme. Kotva je ale precizně záklíněná. Michal se odhodlává pro večerní koupel. Nic by nebylo proti, tedy až na 14°C teplou, tedy studenou vodu. Prý to ale není tak špatné, ale lákání ke koupeli odmítáme. Kotva je po chvíli lomcování venku, uf. Balíme a hurá do chatky. Do tepla, sucha a večeře :o) Chatka je tedy trochu nestabilní, houpou se židle, stůl, postel. Houpe se i záchod :o)) Cítíme vlnobití na každém kroku, i když chodíme po souši. Pomalu zjišťujeme, že v loďce je líp :o)

Po krátké poradě u snídaně, a předpovědi klidného počasí vyrážíme do zátoky na druhé straně jezera. První trsy rákosí nám vydávají slušnější štiky, ale metrovka nikde. V zátoce zjišťujeme, že je to tu jednou 2 metry a o pár metrů vedle 14m hloubky. Najíždíme tedy až na samý konec, kde je mělko a pro nás přijatelněji. V zátoce my jen pár malých štik, ale kluci 75+ a jeden krokodýl se jim omotal o kotevní lano. Štika se díky tomu osvobozuje od nástrahy. No nic, míříme k obědu a kluci zalamentují, že se na ní ještě přijedou podívat :o) Večer šmrdláme břehy na protější straně, ale jen něco okounů a pár štik. Rybám se moc nechce. Nebo už nemáme sílu v citu :o)) Přeci jenom házíme už nějaký ten den, dva, tři, možná už čtyři.

Poslední den před námi. Pokoušíme se do toho dát všechno. S Michalem vymetáme navýšeninu uprostřed jezera, kde čekáme slušné okouny. Zdoláváme jen pár štiček, a něco menších okounů. Zdenda s Michalovým taťkou jedou na nevyřízené účty do zadní zátoky. My do druhé, kde se schováváme za rákosí pře větrem. V krásném rákosovém ostrůvku jen pár štiček a menších okounů. Nelíbí se mi tu, a tak chci, ale Michal ještě ukáže tam. Zrmzele otočím a najedu hlouběji do rákosí. Pár hodů a nic, ani drb. Ryby nikde, až při dalším vytahuji slušnější štiku, aha, tak proto tu nejsou štičí miminka :o) a z opačné strany má na to Michal další záběr a hlásí slušnou rybu. Taky že jo. Krokouš jak vyšitej. Metrovka jak z pohádky. Velká statná ryba, která při zdolávání vymetá kde co. Rákosy padaj jeden za druhým, jak je pletenka při zdolávání uřezává. Párkrát jsme si již mysleli, že je štika pryč, ale stále tam byla. Už už to vypadá, že se nechá poslušně přitáhnout, ale kde že, výpad, zajetí do rákosí a nástraha je prázdná. Je fuč. Viděli jsme ji, víme co měl Michal na prutě, bigmama. Trochu zklamaní, přejíždíme k jednomu z větších přítoků. No taky, přítoků je tu asi 7, ale odtok žádný. Divný, Michal vtipně komentuje, že se to asi stíhá vypařit :o)) Cestou potkáváme dvě loďky s rybáři. To bude asi tím státním svátkem, že je tu dnes takový provoz :o)) U přítoku nasazuji rotačku, neb bych chtěl vidět nějakého místního salmonoida. První hod a už je tam, nevím co, ale je, že by salmo? Pár kopanců do prutu, ale na salmonoida nevypadá. No taky že jo. Není to salmo, je to krásný okoun +-35. Další 4 hody se scéna opakuje. Okouni na hod :o) Pak pár prázdných náhozů, následně jeden větší a pak jeden mechem obrostlý krasavec 42, yes :o)) Za půl hoďky máme okouní hejno vybrané. Nám to však nevadí, máme hlad, takže hurá ke grilu, na kuře …

Večer již chytáme tak nějak ze setrvačnosti. Těch pár dní neurvalého vláčení nás vyčerpalo a tak nás dostává únava. Neradi, ale balíme za světla :o)) No, a ráno je odjezd. Takže pobalit, poklidit, a ráno musíme. Ano, neradi, ale musíme, achjo. Fakt se nechce. Co naplat týden je fuč. Teď už vidíme jen vzdalující se chajdu a mávajícího majitele. Po vjezdu na dálnici navigace nahlásí 250km rovně, aby po projetí obchvatu Stockholmu nahlásila, že „už jen“ 750km přímo rovně až do přístavu … poslední možnost na požádání o azyl :o) I když by každý asi chtěl, stejně nás ten domov natáhl nazpět, ale rádi se do Království štik podíváme zase, neb je to zážitek, který se vryje hodně hluboko pod kůži …

Začátek vyprávění najdete zde … Hluboko na severu 1. část

Zdroj: www.bejsfish.cz