Když táhli na Labi lososi

Velmi pozorně si povšiml lososa v 17. století jezuita Bohuslav Balbín, který mu věnoval obšírný článek ve spisu Historické rozmanitosti království Českého z roku 1679. V Labi se odbývá lov lososů hlavně v jarních měsících, losos z moře vylákán sladkou vodou, prodírá se Labem proti vodě až do Čech. Vyhýbá se řekám ústícím z obou stran a zůstává věrný Labi až k Litoměřicům. Od Litoměřic k Doksanům nepluje jen výjimečně lapíte lososa v Ohři, ubírá se k Roudnici a Mělníku. Když se ocitne, před ústím Vltavy šiky se rozdělí, slabší hlavně samice, plují do Vltavy, silnější kusy zůstávají v Labi. Ti ve Vltavě se pak hledí s velkým nebezpečím dostati přes proudy u Chvatěrub. Plují k Berounce a Sázavě, ale málo jich odbočí, odbočují do Otavy. U města Písek první lososi plodí drobné potomstvo, „strdličky“. Ostatní zůstávají ve Vltavě neboť řeka Lužnice jim nechutná a snaží se dostat až k vrchovištím a k pramenům Vltavy. Stále ubývají a spíše se ztrácejí, jen málokterý se po vytření vrátí do moře. Stejný osud mají ti v Labi, kteří se hojně loví, do lososnic, lečí, sítí, vrší, Jizerou, Cidlinou a jinými řekami opovrhují. Z moře vyplouvali lososi stříbřitě bílí, jen mírně namodralí. Po delším pobytu v řece se barví mírně do hněda, zvláště v hnědavé rašelinné vodě šumavské Vltavy. Lososi mají podle doby různé maso, které zprvu mívá barvu fialovou, v létě růžovou, když pak později bývá bledá, má maso malou hodnotu a jest bez chuti.

Balbínův výklad je pozoruhodný, znalost českých řek je udivující jako první u nás popsal tah a rozmnožování lososa, odplutí mladých lososů do moře, jejich vyspění v moři a opět návrat ke tření do řek. Že o lososi nebyla v českých řekách nouze to dokazuje i na Mělníku zachovaný zápis z roku 1753 o tom, že si čeleď vyhrazovala u svých zaměstnavatelů, že nesmí lososa dost k jídlu častěji než 2x týdně. Lososi se nejvíce lovili u Litoměřic, hlavně v březnu a dubnu a bývali tu pravidelně největší ryby o hmotnosti 18 liber, asi 9 kg. Rybáři zatloukají v řece kůly a proplétají vrbovým proutím, tak zřídí plot, který má podobu velkého písmene V špičkou proti proudu. Ryby mají široký prostor k vplutí, který se postupně více a více zužuje. Do nejužšího místa se umístí vrš.

Některé kusy byly i hmotnosti až 15 kg. Poslední a nejmenší lososi, kolem 3-4 kg připlouvali počátkem listopadu, ti už ale nepluli do horských přítoků Labe a Vltavy, ale jejich cesta končila v Kamenickém potoce u Hřenska. V období po výstavbě jezů, které se u nás začali budovat v druhé polovině 13. století, začal mezník v životě našich lososů, začali se na jezech stavět takzvané lososnice, byla to účinná a výnosná zařízení k lovu lososů stáli na jezech v 16. a 17. století hlavně na Labi, Vltavě, je známo asi 23 míst kde se do lososnic chytalo. Úspěšný lov na lososnici, která byla položena nejníže, znamenal, že ti horní uloví málo nebo nic. To také bylo předmětem sporu mezi vrchností, proto byla výška plotů na jezech úředně stanovena na půl lokte, loket měřil 59 cm, 30 cm lososům dávalo nějakou naději. Těsné uzavření řeky a zabíjení všech úlovků bez výjimky od jara do podzimu, takový býval osud labských lososů, když stáli na jezech lososnice.

Určité změny přinesl rok 1778, v té době na základě výnosu Marie Terezie, byly strženy jezy, které překážely plavbě na Vltavě a Labi, také bylo zakázáno stavět leče na lososi, tam kde překážejí plavbě a plavci dostali právo je zničit. Lososů na Labi ale rapidně ubývalo, tehdy neexistoval žádný chov ani ochrana. Zákony tehdy s podobnou situací nepočítaly. Jarní a letní lov lososů se i nadále povoloval a rybáři toho dovedli využít, sportovní i nesportovní, živnostenští, i pytláci. Již v roce 1900 napsal profesor Frič do Vesmíru článek  s názvem až příliš výmluvným – Losos český na vymření. V soudobých rybářských časopisech není ani zmínka o tom, že by se někdo stavěl za ochranu posledního většího lososího tahu. Místo toho si rybářské spolky libovaly, jak se prodejem lososů zlepšil stav jejich finanční pokladny. V záznamech Prvního rybářského spolku v Praze je uvedeno: finanční rok 1926 končil znamenitě, přispěl k tomu rekordní úlovek lososů, uloveno jich bylo 369, poněvadž pak vynesli téměř 70 000 Kč, skončil rok opět dalším finančním přírůstkem základního jmění. Tato rybářská generace dokázala, že není hodna, aby revíry byly ozdobeny nejušlechtilejší labskou rybou, králem našich řek lososem.

V roce 1934 byla uvedena do provozu přehrada pod Střekovem, která se postavila lososům do cesty jako nepřekročitelná hráz. Výjimečně zde losos mohl proplout zdymadlem, pravidelně však táhl proti proudu řeky a skončil pod turbínou elektrárny, odkud nenašel cestu ven. To je polovina pravdy smutného osudu labských lososů, málokdo ví, že od roku 1915 bylo upuštěno od výstavby rybích přechodů na jezech a přehradách a to byl úplný konec tahu lososů! Na Labi byli poslední lososi ulovení v roce 1947 pod Střekovem a v roce 1948 malý kus o hmotnosti 1,3 kg u Lovosic.

Slovo závěrem:

Na dolní tok Labe se lososi vracejí až v posledních letech, kdy jejich potěr vypouštějí do řeky ochránci přírody na Děčínsku. Malí lososi jsou vypouštění především na území Národního parku České Švýcarsko, pak táhnou směrem k Atlantskému oceánu. Během podzimu se někteří vracejí zpátky. O vrácení lososa obecného do české přírody se Český rybářský svaz snaží už od roku 1998, o 12 let později se zapojila i Správa NP České Švýcarsko. Od roku 1998 vypustili ochranáři a rybáři do Kamenice, Ploučnice a Ohře vždy na jaře celkem více než 2,6 milionu kusů plůdků lososa obecného.

Text děda Wassermann, zdroj a obrázky: Rybářství a jeho tradice, SZN 1987, Autor: Jiří Andreska